Pýcha severočeského pivovarnictví vzniklá za jediný rok na zelené louce zažila sice krušné chvilky, ale dnes opět vaří.

Pivo, to kdysi nebyl jen chladivý zlatý mok na zahnání večerní žízně. Byla to známka prestiže. Města s várečným právem, tedy dekretem lenního pána, který dovoloval měšťanům vařit pivo, měla v tomto oprávnění kromě značných finančních zisků samozřejmě i jakýsi městský „národní poklad“. A Liberec nebyl žádnou výjimkou.

Od Gallase až po znovuzrození

Liberecký obecní pivovar si právováreční Liberečané postavili roku 1599 přibližně tam, kde dnes stojí obchodní centrum Forum. Liberec dostal právo vařit pivo spolu s městským znakem od císaře Rudolfa II. roku 1560. Várečné právo potvrdil i Kryštof z Redernu roku 1612.

Už o deset let později jej ovšem zrušil Albrecht z Valdštejna a nechal postavit pivovar vlastní, panský. Stával tam, kde je dnes palác Adria v Rumunské ulici. K němu samozřejmě musela patřit pivnice. Kromě třetinek i půllitrů libereckého piva zde měli specialitu – dvojitý tuplák. Nádoba s obsahem dvou litrů vážila něco přes tři kilogramy a byla vyhrazena pro fyzicky zdatné pijany.

Koncem 19. století byl takzvaný Pivovar hraběte Clam–Gallase zbořen a za své vzala i pivnice. Na vině bylo údajně zastaralé technické vybavení.

Ale nepřipadalo v úvahu, že by se zde pivo přestalo vařit úplně – a v tu chvíli vstoupily do hry Vratislavice. Právě zde měl vyrůst pivovar zcela nový, vystavěný na zelené louce a vybavený tím nejlepším a nejmodernějším vybavením, co si jen sládek může přát. Hlavním důvodem, proč zvolit právě Vratislavice, byla zdejší mimořádně čistá a kvalitní voda.

Již roku 1872 se ve společenské příloze libereckého plátku Reichenberger Zeitung objevily nabídky na prodej prvních akcií zatím neexistujícího pivovaru.

Za Společností libereckého pivovaru a sladovny ve Vratislavicích, která měla stavbu na starost, stáli tak vlivní a zámožní lidé, jako byl textilní magnát baron Johann von Liebieg, majitel frýdlantského panství Eduard hrabě Clam–Gallas, vratislavický továrník Ignaz Ginzkey nebo předseda Obchodní a živnostenské komory v Liberci Franz Siegmund. Za jeden jediný den se prodalo neuvěřitelných 3000 akcií pivovaru.

Stavba se rozběhla na jaře 1873, a to přímo zběsilým tempem. Do hal, které ještě ani nebyly dostavěné, se již instalovalo moderní pivovarské zařízení. Na podzim přijíždí do Vratislavic bývalý ředitel měšťanského pivovaru v Plzni Hájek, aby se ujal vedení nového podniku, a 22. ledna 1874 byla novostavba slavnostně uvedena do provozu.

Díky věhlasnému plzeňskému sládkovi a modernímu vybavení se vratislavické pivo těšilo nebývalému zájmu, který daleko přesáhl hranice Čech a vratislavické pivo se dostalo třeba až pod mlsné nosy Vídeňanů. A pivovar vzkvétal. Vyhnul se mu osud, který potkal po roce 1948 mnoho malých pivovarů na severu Čech i jinde, to jest zánik nebo sloučení do větších pivovarnických molochů, a výroba vytrvale stoupala.

Po revoluci proudil z vratislavického pivovaru Vratislav, než byla výroba roku 1998 zastavena. O renesanci pivovaru se postarala až roku 2000 společnost Pivovary HOLS, která zde všemu navzdory dosud vyrábí a čepuje známého Konráda. Nezbývá než spolu s ním prohlásit: A přece se točí... a snad bude točit i nadále.

Zdroj: Liberecký deník | Autor: Matyáš Taller

http://liberecky.denik.cz/zpravy_region/vratislavicke-pivo-a-prece-se-toci20110720.html