Podnikatel Libor Čech pozval do pokračování Štafety Strakonického deníku sládkovou strakonického pivovaru Dagmar Vlkovou.

Pověz nám pro začátek něco o sobě.

Mým rodištěm jsou severní Čechy. Vyrůstala jsem s rodiči, babičkou a starší sestrou na vesnici nedaleko Loun. Vzpomínám na každoroční dovolené, můj tatínek dokonce postavil karavan, abychom nemuseli spát ve stanu. Mé dětství bylo pohodové a šťastné. Navštěvovala jsem výběrovou základní školu s rozšířenou výukou jazyků v Lounech a po škole jsem často zacházela za svou maminkou, která pracovala v místním pivovaře. Tam se začala utvářet láska k mému současnému povolání. Vnímala jsem vůni čerstvě uvařené mladiny, umění a vůli sládků uvařit to nejlepší pivo, na které mohou být pyšní, vždyť je to živý organismus od začátku do konce.

Poté se mi podařilo zvládnout přijímací zkoušky na pivovarskou průmyslovku v Praze. Tam jsem strávila příjemné čtyři roky. Mezi školou a praxemi v pivovarech obklopena přáteli, s některými se stýkám dodnes. Nebyla jsem nejlepším studentem, ale ani nejhorším. Můžu dnes s odstupem času říct, že jsem si studentská léta užívala.

Kdy jsi se poprvé setkala se skutečnou praxí?

Po maturitě jsem nastoupila do lounského pivovaru. Musela jsem absolvovat povinné kolečko ve výrobě jako technolog výroby podnikového ředitelství Severočeských pivovarů. Tam jsem se také poprvé setkala přímo s realitou práce v pivovaře. A už tenkrát jsem pochopila, že jestli chci být jednou dobrý sládek, musím tomu dát kus srdíčka a vůli vzdělávat se celý život.

Ve strakonickém pivovaru jsem začínala zase od začátku. Laboratoř, podsládek, manažer kvality - na tuto pozici mě ještě na několik měsíců dosadil současný ředitel společnosti, abych se zdokonalila v legislativě, sládek. Před deseti lety mě do pivovaru přijímal pan Vondřička, dlouholetý sládek. Tehdy mi dal šanci pracovat v pivovaře, aniž by mě vlastně znal, ale důvěřoval mi, toho si dodnes velice vážím.

Máš spokojenou rodinu, předpokládám, že je pro tebe velmi důležitá?

Rodina je velmi důležitá. Mám dobrého manžela, domov pro naše děti a své rodiče. Vzájemná pomoc je skutečným přínosem. S manželem jsme spolu 19 let, je mezi námi obyčejné lidské štěstí, podpora. Dceru a syna bych ráda naučila lásce, toleranci, umět vážit si sami sebe, ale také trochu pokoře.

Řekni nám, jak jsi se ocitla u nás na jihu?

V jižních Čechách mám své kořeny z otcovy strany. Starší sestra se provdala do Mladějovic. Tady jsem poznala svého manžela Pavla. Postavili jsme si zde domov. Ten jsme po čase rozšířili, aby v něm mohli bydlet i moji rodiče s babičkou.

Pocházíš z Lounska. Vidíš rozdíly mezi tamními lidmi a Jihočechy?

Rozdíly jsem nejvíc vnímala po svatbě. Myslím si, že Jihočeši mají pevnější osobní vztahy, více si vzájemně pomáhají, ale pomaleji mezi sebe přijímají. Je to jistě individuální a rozdíl mezi městem a vesnicí je také patrný. Sever byl více průmyslový a snadněji se vydělávaly peníze. Jihočeši se v zemědělství museli více nadřít. To byla léta 1992. Dnes již nová generace má širší možnosti a rozdíly se vyrovnávají.

Jak přijmuli konzervativní strakoničtí pivovarníci ženu jako svého sládka?

Žena jako sládek. Myslím, že je úplně jedno, jestli sládek nosí sukni nebo kalhoty. Dobrý sládek se učí celý život. Mám kolem sebe kolektiv lidiček, kteří dávají pivu kus toho srdíčka a záleží jim na tom, abychom vařili dobré pivo. Respekt si získávám tím, co umím a kolektivní spoluprací. Pracovník, který vnímá svůj přínos a poctivě pracuje, je tím nejpevnějším základem a já si vážím každého z nich. Samozřejmě musím jít příkladem. Flákač u mě zelenou nemá a umím to dát zřetelně najevo.

Nestalo se mi, že by někdo špatně nesl, že sládek je žena. Ženy mají mnohdy citlivější prahové vnímání chutí a vůní. Odkaz, který mi dlouholetý sládek pan Vondřička předal, byl jasný: ,,Zachovat charakter a kvalitu strakonického piva“… a mladý sládek poslouchat musí, už z úcty k tradici a patriotům našeho piva. V pivovarství platí takové staré pravidlo: ,,Kvasnice a sládek se nemění a nástupce se musí vychovat a žezlo pěkně předat“, pak to funguje dobře. Odtud i pramení určitá hrdost pivovarských na toto povolání.

Často se zúčastňuješ různých přehlídek pivovarů v roli degustátora. Co je potřeba, aby byl člověk degustátorem?

Degustátor musí mít v první řadě degustační zkoušky a hlavně schopnost rozlišovat i nízké koncentrace chutí a vůní. Je to částečně takový dar od boha. Každý tuto schopnost nemá.

Se strakonickými pivy se účastníme pravidelně dvou degustačních soutěží ze zhruba šesti pořádaných. Je tam velká konkurence a každý pivovar chce vyhrát. Na degustace jezdím ráda proto, že mohu reprezentovat strakonické pivo a dostanu možnost porovnat naše piva s ostatními. Ta třešnička na dortu je pak medailové umístění. V posledních letech se nám daří. Při vyhlašování výsledků, když slyšíte medailové příčky - strakonický pivovar, zahřeje to a myslím na ty lidičky v pivovaře, že jsme společně odvedli kus poctivé práce.

Ráda úspěšně experimentuješ v nových recepturách piva. Máš pro nás tento rok připravenou nějakou novinku?

Nedá se říct, že moje nové receptury - Klostermann, Král Šumavy či Otavský Zlatý byly experimenty. Receptury jsem nastavovala řízeně. Z dřívějška jsem měla základ - ležák Premium jako střed, začala jsem vařit jako kmenovou várku bez ředění Švandu a Nektara. To jsou piva, která tvoří základ. Otavský Zlatý je charakterem lehčí pivo než Premium a více vyniká vyšší chmelení - to pro pivaře, kteří mají rádi vyšší hořkost. Král Šumavy je naopak těžší pivo s přídavkem karamelového a bavorského sladu, je to pivo pro chuť, pro sametové pohlazení a dobré spaní. A Klostermann je vymazlený polotmavý ležák. Hledala jsem hranici, aby bylo příjemné pro muže i ženy. Každý pivovar má jedno pivo, které je nejlepší. Máme dnes zastoupenu většinu kategorií piv, chci jen udržet kvalitu. Nad novinkami se musíme zamyslet spolu s ředitelem společnosti.

Taky si zajdeš na pivo do nějaké oblíbené hospůdky?

Do hospůdky ráda zajdu. Sládek pivo vaří a hospodský ho dělá. U nás v Mladějovicích je hospodský třída, stará se o čistotu výčepu a pivo má jak křen. Vím, že je spousta hospodských, co to umí. Pivo pak popouzí k dalšímu napití a když je dobrá parta, nechce se domů.

Jednou jsi mi říkala, že tvým snem je mít malý pivovar, nepřešlo tě to ještě?

Mým snem skutečně byl malý pivovárek. Přešel mě ve chvíli, kdy jsem vešla do strakonického pivovaru. Na první pohled jsem si ho zamilovala. Není ani velký ani malý, je v něm čisto a útulno. Řeka mu dává velké kouzlo a patří k tradici města a dudácké muziky. Co nejvíc obdivuji, je patriotismus lidí ke strakonickému pivu. Mají ho rádi a vnímají jeho originalitu.

Vím, že trávíš spoustu času v pivovaru, máš čas na své záliby? Jestli ano, na jaké?

Mým životem je rodina a děti. Zálibou pivovar. Ráda čtu. Mám vše, co si jen můžu přát.

Na závěr bych ráda poděkovala městu Strakonice za práci, kterou mám ráda, Strakonickému deníku a jeho redaktorům za možnost vyjádřit se a čtenářům posílám pivovarský pozdrav: ,,Dej bůh štěstí“, zdraví a veselou mysl.

Zdroj: Strakonický deník.cz | Autorka: Lucie Kotrbová