Jana Hajníková, současná výrobní ředitelka pivovaru Bernard, zasvětila celý svůj život pivu. Po přijetí nabídky rozjet pivovar v Japonsku zůstala sama v zahraničí déle, než si dokázala v prvním, poměrně těžkém půlroce představit.

Jak jste se do tohoto oboru vlastně dostala? Od kdy v něm pracujete?

Začalo to po vysoké škole, kde jsem studovala kvasné procesy. Hned po studiu jsem nastoupila do ostravského pivovaru, kde jsem se řemeslo naučila a pracovala tam jako šéfka kvality.

Potom, co jsem rozjížděla pivovar v Hlučíně, jsem dostala nabídku práce v Japonsku. Úkolem mělo být rozjet tam pivovar s českým pivem.

Co si pod tím slůvkem „rozjet“ máme představit?

Znamená to, že oni mají technologii, a někdo je musí naučit, jak to samotné pivo vyrobit. Tou osobou jsem měla být právě já.

Nabídku jste tedy přijala?

Ano, ale bylo nutné zjistit, zda nebude vadit, že jsem žena. Kultura je tam jiná. Nakonec v tom problém nebyl, takže jsem odletěla. Původní záměr byl zůstat jeden rok. Nakonec z toho byly čtyři roky. První půlrok byl ale hodně těžký. Neměla jsem s kým promluvit, nebyla tam ani žádná evropská komunita lidí. Tehdy se mi hodně stýskalo po domově.

Po čtyřech letech jste se tedy vrátila do Čech?

Ne, nevrátila. Dostala jsem ještě jednu nabídku rozjet pivovar v Manille na Filipínách. Přijala jsem ji a zůstala zde dva roky.

Takže díky vám existuje další místo, kde si mohou pochutnávat na českém pivu…Co chuť piva, pokud ho připravujete, dá se „vaše autorství“ nějak poznat?

To asi ne, pivo musí být zkrátka dobré, musí chutnat, dobře se prodávat. Záleží také na lidech. V Čechách jsme zvyklí na hodně hořká piva, která by v Japonsku tolik nechutnala. Musí se to přizpůsobit.

Když poslouchám váš příběh, musím říci, že jste měla odvahu! Znáte nějakou jinou ženu, která pracuje v tomto oboru?

Samozřejmě, ženy se v této profesi objevují, několik ji znám. Ale ženu, která jako já samostatně pracovala v zahraničí, to neznám. Taková, myslím, není.

Jak jste to měla s autoritou jako žena?

Neměla jsem s tím problém, lidé mě poslouchali. Naučila jsem je všechno, co bylo třeba k tomu, aby pak mohli fungovat samostatně.

Omezovalo vás někdy to, že jste žena?

To si neuvědomuji. Ale překážkou je určitě to, že vám někdy nestačí fyzické síly. S plnou padesátkou sudem nehnete. Jinak žádné omezení nevidím.

Setkala jste se někdy s opovržením „žena a pivo“?, ať už v například v restauraci, nebo v rámci práce?

V restauraci si dám pivo s jistou samozřejmostí a vůbec nepřemýšlím, jak to vidí druzí. Nevnímám to, o to jsem svobodnější.

Ve svém oboru jsem se s tímto nesetkala, ale zažila jsem to párkrát na prohlídkách, když provázím návštěvníky pivovarem. To se dá zaslechnout: „Cože, ženská?“

A jedna ještě jedna otázka na závěr. Když pivo, tak jaké? Máte nějaké oblíbené?

Já ta piva nerozlišuji. Nemám jedno oblíbené. Záměrně si kupuji stále jiné značky, abych ty chutě mohla porovnat. Nemůžu pít pořád stejné pivo, to bych otupěla. Také záleží, kde zrovna jsem, ráda ochutnávám místní piva.

Zdroj: Žena In.cz | Autorka: Linda Wimmerová