Ačkoli se dnes stále častěji hovoří o nutnosti alespoň částečného návratu k výrobě tradičních tuzemských potravin, veřejnost, a to i veřejnost zemědělská, vnímá tuto potřebu zejména jako návrat k produkci specilizovaných regionálních uzenářských, pekárenských nebo mlékárenských specialit. O řád vyšší výzvou současné doby je ale kvalita zcela jiného produktu, který je po celém světě jako jediný vnímán jako skutečně typický tuzemský produkt – totiž kvalita českého piva. To má mimo jiné také přímý dopad na odbyt důležitých zemědělských komodit, tedy sladovnického ječmene a samozřejmě chmelu. A proto by to mělo i zemědělce zajímat.

O tom, že byl v surovinách pro výrobu piva postupně nahrazen typický tuzemský aromatický žatecký poloraný červeňák jinými odrůdami s vyšším obsahem alfa a beta hořkých kyselin, se samozřejmě již delší dobu ví. V posledních letech se ale v technologii výroby piva stále více prosazuje nahrazování sladovnického ječmene a sladu šroty z krmného ječmene, ovsa či pšenice nebo kukuřičnými sirupy a škroby. Tímto způsobem je v některých případech nahrazována až třetina původního sladu. To při celkové roční spotřebě zhruba 600 000 tun sladovnického ječmene na výrobu piva v ČR znamená možný propad odbytu o 200 000 tun , což je při tuzemském průměrném hektarovém výnosu 4,5 tuny z hektaru výpadek produkce ze zhruba 45 000 hektarů této komodity, což vůbec není zanedbatelné číslo.

To daleko více podstatné je ale stoupající riziko klesající kvality tuzemských průmyslově vyráběných piv. Respektive – ne kvality ve smyslu zákona, ale ve smyslu senzorických a především typických (a také zdraví prospěšných) vlastností. Všímá si toho stále více lidí, a právě proto roste na tuzemském trhu podíl speciálních a takzvaných neobvyklých piv vařených nezřídka v lokálních minipivovarech a konzumovaných přímo v místě jejich vzniku. Je to jistě značná investice, avšak programy typu „přidávání přidané hodnoty“ či „diverzifikace zemědělských činností“ tu jsou, a alespoň někteří zemědělci by mohli začít uvažovat kromě oblíbeného zpracování mléka také o vaření piva. Je totiž zřejmé, že postupujíécí globalizace typické kvalitní české pivo ničí. Nadnárodní zahraniční společnosti, které až na výjimky vlastní nejdůležitější tuzemské pivovary, nemají logicky k často několik staletí trvajícím značkám potřebný vztah a ve snaze maximalizovat zisk a minimalizovat náklady část provozů nenávratně uzavírají a z pozůstalých značek vyrábějí cosi, co se skutečnému „pilsner urquell“ stále více vzdaluje.

Často pofiderní kvalita (byť je opět třeba konstatovat, že ve smyslu zákona zcela legitimní) některých potravin na tuzemském trhu je jistě nemilá věc, především ale proto, že z ekonomických důvodů takové produkty značná část spotřebitelů kupuje. U piva je to ale přece jen trochu něco jiného. Jednak se k nám ze zahraničí pivo, na rozdíl od mnoha potravin, téměř nedováží, neboť tuzemský pivař je konzervativní. Jednak začíná být tuzemský konzervativní pivař poněkud netrpělivý a začíná produkty průmyslových pivovarů odmítat – a vytváří tak poptávku po něčem „lepším“. Především je ale pivo, jak opakovaně zdůrazňuje mimo jiné prezident Svazu malých a nezávislých pivovarů Jiří Fusek, druhým nejčastějším důvodem cizinců k návštěvě naší země. Pokud z důvodu nižší kvality piva tento důvod padne, bude to problém nejen pro turistický ruch, ale také pro tuzemský venkov.

Zdroj: Agris.cz | Autor: Petr Havel