Nikol Krmenčíková, nejmladší česká sládková

V českých, ale i v evropských pivovarech bychom jen stěží našli ženu, která vaří pivo. Být sládkem je totiž výhradně chlapská záležitost. Ovšem pravidla mívají i své výjimky. Mezi ně patří devatenáctiletá Nikol Krmenčíková, která vaří pěnivý mok ve varnsdorfském minipivovaru. Chválí ho i štamgasti v Praze. Jen si dej, pivo je zdravé," slýchávala doma malá Nikol od svého otce po každém svátečním obědě. Maminka se ale zlobila, kdy jí nebylo po chuti, aby dcera popíjela mok, který podle ní náleží jen mužům. Možná, že se jí vybavila scénka z televizního večerníčku o maxipsu Fíkovi, který po pivu přestal růst a zhloupl. Nikol se však nic podobného nestalo.

Kouzlo vaření piva

První várku piva uvařila mladičká Nikol ve druhém ročníku na Střední průmyslová škole potravinářských technologií v Praze. V rámci studia tam pravidelně jednou za měsíc studenti vyráběli devadesát litrů pěnivého moku. Většina z nich si školní pivovárek natolik oblíbila, že se z něj v dalších dvou letech skoro nehnuli.

"V době, kdy mi nebylo ještě osmnáct let, jsem pivo moc nemohla," vzpomíná. "Lepší to bylo v maturitním roce. V pivovárku vařil každý student to svoje pivo podle chuti. Uměli jsme to i bez dozoru kantorů. Mě pivo strašně přitahovalo vůní kvasnic, sladu i chmele. Popsat se to kouzlo nedá."

Na konci třetího ročníku oslovil Nikolu jeden z profesorů, aby mu asistovala při kurzech vaření piva pro veřejnost. Tam si jí všiml spolumajitel varnsdorfského minipivovaru a požádal ji, aby mu pomáhala při pivních slavnostech. Od vaření a točení piva byl jen krůček k nabídce stát se ve Varnsdorfu sládkovou. "Taková příležitost se neodmítá," řekli jí rodiče. Nakonec věděli, že Nikol a pivo jedno jsou.

Coby sládková jediného minipivovaru v Ústeckém kraji uvařila první dvě várky letos v únoru. Celkem to bylo třináct hektolitrů klasického ležáku plzeňského typu. K pití bylo připravené v polovině dubna.

"Nejprve jsem ho okusila já, pak majitel pivovaru - oběma nám chutnalo," chlubí se Nikol Krmenčíková. "Místní štamgasti pili první várku jako o závod a chodí na něj i dnes. Chutnalo i v Praze. Vozí se mimo jiné do Pivovarského klubu v Karlíně nebo do restaurace Zlé časy na Chodovci. Kromě ležáku jsem vyzkoušela i dva speciály, které se u nás moc nedělají. Je to pivo pšeničného typu s nakuřovaným sladem a pak tmavé s krémovou pěnou. Je velmi podobné irskému Guinnessu. Chtěla bych zkusit uvařit ještě další piva, třeba belgická a irská. Zanedlouho se je budu učit v Čechách od sládků, kteří jsou k nám do minipivovaru Kocour pozvaní."

Nedělám to pro peníze

Nikol Krmenčíková pivo nejenom ráda vaří, ale také pije. Nedávno si udělala rekord - vypila patnáct piv, a prý byla v pohodě. Nejvíc si oblíbila piva menších výrobců, kteří dodržují klasický postup. "Velké pivovary vyrábějí piva v co možná nejkratším čase. Aby vydržela, jsou ošetřená, a to všechno je na nich znát," dodává.

Nejmladší česká sládková, a dost možná že i evropská, studuje v prvním ročníku na pražské Vysoké škole chemicko-technologické. Kde vyšetří čas na vaření piva?

"První čtyři dny v týdnu jsem ve škole, ve čtvrtek večer sbalím kufry a odjedu autobusem do Varnsdorfu," odpovídá. "V pátek a sobotu tam uvařím dvě várky, v neděli se vracím domů. Ještě ten den odpoledne se připravuji do školy. V pondělí už sedím v posluchárně na přednášce. Je to dost náročné, někdy se musím přemlouvat, abych se učila, i když jsem unavená. Jestli se mi to vyplatí z finačních důvodů? Pro peníze to rozhodně nedělám, mě vaření piva opravdu velmi baví. Na druhou stranu je příjemné, když si vydělám nějakou korunu."

Nikol má ještě jednu zálibu, a to sbírání pivních sklenic a lahví od nejrůznějších speciálů. Buď jí je někdo věnuje, nebo si je sama koupí. Největší radost má ze sady skleniček středoškolského pivovárku. Je to těžko dostupná sběratelská rarita.

Co studentce a sládkové v jedné osobě nejvíc chybí, je volný čas. Když je doma, v Radotíně, je ochotná ho věnovat dětem v místním turistickém oddílu. Chodí s nimi každou středu odpoledne na výlety do přírody. I ona sama ráda putuje volnou krajinou. Společníkem, který ji nejčastěji doprovází, bývá fotoaparát.

"S čistou hlavou můžu přemýšlet o sobě, studiu i o pivu a jeho chutích," svěřuje se. "Až skončím školu, chtěla bych mít svůj pivovar. Je to můj sen. Jestli se mi splní...? Na to mám ještě dost času."

Zdroj: GastroNews.cz | Autor: Petr Melničuk