úryvek z finského národního eposu Kalevala (20: 139 – 424). Hrdinky řeší problém se zakvášením, nakonec se všichni zpijí mladým neuleželým pivem :)

Z ječmene je piva původ,

z chmele původ malvazíru,

ač ne bez přispění vody,

ač ne bez žárného ohně.

Chmelíček, syn Remunenův,

maličký byl v zemi vsazen,

pohozen jak zmije lítá,

vržen jak had závistivý

u cisterny Kalevovy,

na pomezí pole Osma;

vzešla útlá bylinečka,

vyhnal proutek zeleňoučký,

vyšvihl se přímo navrch.

Byl kmet štestí, jenžto ječmen

po Osmově rozsil poli,

ječmen vzešel velmi krásně,

vydařil se velmi dobře

na rovině plodné Osma,

u cisterny Kalevovce.

Malá chvilka uplynula,

Chmelíček děl svrchu stromu,

Ječmínek se ozval z pole,

od cisterny Kalevovy:

„Kdypak my se sjednotíme,

Druh se druhu přidružíme?

Jednomu se smutně žije,

dvěma a třem příjemněji.“

Osmotar, jež pivo vařit,

Kapo, jež kvas dělat umí,

vzala zrní ječmenného,

šest zrnatých zrnek ječných

a hlaviček chmele sedm,

v kotel vody osm džberů

dala, k ohni přistavila,

zapařila, zavařila,

pivo ječné uvařila,

v nové kádě natočila,

ve březové přetočila;

stalo se v den dlouhý letní

na parnaté ostrožině,

na ostrůvku vlahokyprém.

Pivo sic se podařilo,

bylo, ale nekvasilo;

přemýšlela, rozmýšlela,

slovo děla, pověděla:

„Copak bych já ještě snesla,

po čem bych se poohledla,

aby pivo zakvasilo,

kvasnou pěnu vyhodilo?“

Krasavice Kalevatar,

panna s prsty dovednými,

obratná jak na obrátku,

rychlonohá, potočitá,

vrtěla se po nájizbí,

šukala a poklízela,

v oba kotly nahlížela,

míchala a přidávala,

zřela třísku na podlaze,

sehnula se, třísku zdvihla.

Prohlížela, obracela:

„Copak by asi z ní se stalo

v útlých rukou Osmotary,

v špičkách prstů dobré panny,

kdybych donesla jí dračku,

štěpinu jí dala v ruce?“

Donesla jí Osmotaře,

podala jí v útlé prsty,

Kapo třísku vzala v dlaně,

šeptajíac ji v rukou mnula,

na obou ji mnula stehnech,

vznikla bílá veveřice.

Veveřici vystvořila,

pobídla ji, poručila:

„Veveřičko, zlato hory,

hory kvítko, země plese,

běž mi tam, kam tobě kážu,

kam ti kážu, přikazuji:

do Metsoly přívětivé,

do lahodné Tapioly,

na zelené vyskoč stromy,

vymršti se na vrcholy,

by tě orel neuchvátil,

vzdušný pták tě nepolapil;

urvi šišku se smrčiny,

naber lehkých semen jedle,

přines v ruce Osmotary,

aby pivo uvařila!“

Veveřice poskočila,

pyšným chvostem zatočila;

během běží cestou dlouhou,

spěchem spěchá drahou dálnou,

chvátá hvozdem křížem krážem,

lesem jedním, druhým, třetím,

do Metsoly přívětivé,

do lahodné Tapioly.

Viděla tři lesní smrky,

zřela čtyry štíhlé jedle,

na smrku se skokem octla,

na jedli se vymrštila,

aniž orel uchvátil ji,

aniž pták ji vzdušný lapil.

Smrkových šut nalámala,

mladých jedlí ratolístek,

skryla si je mezi drápky,

uschovala v měkké tlapky,

donesla je Osmotaře,

podala je dobré panně.

Do piva jich Kapo dala,

Osmotara do řediny,

aniž pivo zakvasilo,

mladinka se nepozdvihla.

Osmotar, jež pivo vařit,

Kapo, kež kvas dělat umí,

bez přestání přemýšlela:

„Čeho ještě, čeho třeba,

aby pivo zakvasilo,

mladinka se zapěnila?“

Krasavice Kalevatar,

panna s prsty dovednými,

obratná jak na obrátku,

rychlonohá, potočitá,

vrtěla se po nájizbí,

šukala a poklízela,

v oba kotly nahlížela,

míchala a přidávala,

zřela třísku na podlaze,

sehnula se, třísku zdvihla.

Prohlížela, obracela:

„Co by asi z ní se stalo

v útlých rukou Osmotary,

v špičkách prstů dobré panny,

kdybych donesla jí dřízhu,

kdybych louč jí dala v ruce?“

Donesla ji Osmotaře,

podala jí v útlé prsty,

Kapo třísku vzala v dlaně,

šeptajíc ji v  ukou mnula,

na obou ji mnula stehnech,

vznikla kuna zlatoprsá.

Osmotar ji poučila,

sirotkovi poručila:

„Kuno, milý ptáčku zlatý,

s krásnou srstí dukátovou,

běž mi tam, kam tobě kážu,

kam ti kážu, přikazuji:

v skalné doupě medvědovo,

ve dvůr lesní medožrouta,

kde medvědy ubíjejí,

krušně žijou medožrouti;

slin medvědích naber v dlaně,

pěny kanoucí jim z tlamy,

přines, podej Osmotaře,

aby pivo uvařila.“

Do běhu se kuna dala,

zlatoprsá palovala,

během běží cestou dlouhou,

spěchem spěchá drahou dálnou,

přes řeku i podél řeky,

potřetí zas příkem řeky

v skalné doupě medvědovo,

v slujné lože brtníkovo,

kde lov loví na medvědy,

kde žít krušno medožroutům,

na železné tvrdé skále,

v hoře tvrdé ocelové.

Nachytla pěny z tlamy,

sliny ze strašného jícna,

do dlaní jí nachytala,

rukama jí nastírala,

donesla ji Osmotaře,

podala ji dobré panně.

Do piva ji Kapo dala,

do řediny Osmotara,

aniž pivo zakvasilo,

pozdvihl se nápoj mužů.

Osmotar, jež pivo vařit,

Kapo, jež kvas dělat umí,

bez přestání přemýšlela:

„Čeho ještě, čeho třeba,

aby pivo zakvasilo,

kvasnou pěnu vyhodilo?“

Krasavice Kalevatar,

panna s prsty dovednými,

obratná jak na obrátku,

rychlonohá, potočitá,

vrtěla se po nájizbí,

šukala a poklízela,

v oba kotly nahlížela,

míchala a přidávala,

zřela lusku na podlaze,

sehnula se, lusku zdvihla.

Prohlížela, obracela:

„Co by asi z ní se stalo

v útlých rukou Osmotary,

v špičkách prstů dobré panny,

kdybych lusku donesla jí,

dobré panně podala ji?“

Donesla ji Osmotaře,

podala jí v útlé prsty,

Kapo lusku vzala v dlaně,

šeptajíc ji v rukou mnula,

na obou ji mnula stehnech

a aj, včelka z ní se stala!

Včelce panna poradila,

kam má letět, poučila:

„Včeličko, ó ptáčku hbitý,

králi vonných květů lučních,

leť mi tam, kam tobě kážu,

kam ti kážu, přikazuji:

na ostrov leť pokosený,

v širém moři položený,

panna je tam dřímající,

rozpjal se jí pásek z mědi,

dokola je kvítí medné,

plno je ho v klíně panny;

naber medu na křidélka,

naber sterdi do pláštíka

ze hlaviček pestrých bylin,

květin zlatých pohárečků,

dones medu Osmotaře,

vlož jej v ruce dobré panně.“

Včelička již, ptáček rychlý,

odletěla, odkvapila;

nejprv letí cestou dlouhou,

potom letí pěšinkami,

letí mořem křížem krážem,

mořem prvním, druhým, třetím,

na ostrůvek pokosený,

v širém moři položený,

pannu vidí, ana dřímá,

cínoprsá odpočívá

na lučině bezejmenné,

pokraj pole medového,

pestrým kvítím přioděna,

s pásem ze stříbrných květů.

Křidélka v med omočila,

pérečka v sok potopila

ve hlavičkách bylin zlatých,

donesla ho Osmotaře,

podala ho dobré panně.

Osmotara do řediny,

do piva ho Kapo dala,

a aj, pivo zakvasilo,

mladinka se vzhůru zdvihla

ve dřevěnné kádi nové,

v štoudvi z dřeva březového,

vzedmula se po sám okraj,

pěnila se šumíc, kypíc,

divže na zem nevyběhla,

po zemi se nerozběhla.

Malá chvilka uplynula,

kratinká jen pominula,

bohatýři napili se;

nachmelil se Leminkäinen,

přebral Ahti, přebrak Kauko,

příliš sobě čtverák přihnul

piva panny Osmotary,

kvasu dobré Kalevovny.

Osmotar, jež pivo vařit,

Kapo, jež kvas dělat umí,

ozvala se, promluvila:

„Ach mně běda, že jsem pivo

tuze špatné vystavila,

nepořádně postavila,

divže z kádi nevyběhlo,

po zemi se nerozběhlo!“

Ze stromu pták zapěl čermák,

hvizd se ozval ptáka drozda:

„Není pivo, není špatné,

pivíčko je dobré pití,

v sudy-li je natočeno,

do pivnice naloženo

ve dubových sudech pevných,

za obručí za měděnou.“

Taký počátek byl piva,

původ kvasu kalevského,

odtud jeho dobré jmeno,

odtud jeho pověst slavná,

neboť bylo pití dobré,

dobrý nápoj řádným lidem,

ženy k smíchu ponoukalo,

mužů mysl zbodřovalo,

spravedlivé radovalo,

blázny smyslů zbavovalo.