Začátek třetího tisíciletí je, přinejmenším v našem kraji, charakterizován rozvojem pivovarnictví. V posledních letech tu vznikla řada malých pivovarů a s nimi se z šera dávných časů vynořila i nová profese pivovarník. Jedním z držitelů koncese na vaření piva (zajímavé je, že žen je v tomto řemesle jak šafránu) je padesátiletý majitel zámku Chyše Vladimír Lažanský.

Jak moc je třeba, aby byl pivovarník pivař? Ptám se muže obdařeného štíhlou postavou milovníka vína.

Nevím dost přesně, čemu se říká pivař, ale já mám pivo opravdu rád. Dokonce kdybych měl ze svého života vyškrtat všechny nápoje až na jediný, bylo by to pivo.

To ale asi nebyl ten důvod, proč jste se pustil do jeho vaření.

Samozřejmě, že ne! Zámecký pivovar není žádný můj rozmar, ale první krok k tomu, aby si zámek na sebe začal vydělávat. Alespoň na vlastní provoz, to znamená mzdy zaměstnanců, energie a údržbu parku. To vše spolyká ročně dva miliony, které zatím musím dotovat z jiné své činnosti. A to nemluvím o penězích, které vkládám do rekonstrukce objektu.

Z čeho proboha živili zámek vaši předkové?

Předem musím říct, že já nejsem přímý příbuzný Lažanských, kteří hospodařili na Chyších. Náš rodokmen se s nimi sice protíná, ale v daleké minulosti až několika set let. Ten zámek mi nespadl do klína jako restituce, ale koupil jsem si jej. A k tomu hospodaření: Zámek sám byl jen něco jako rodinná vila, taková třešnička na dortu velkého hospodářství. Říkávalo se, že na metr čtverečný střechy zámku je třeba jeden hektar lesa nebo pole, a tady na Chyších to platilo. Já jsem ovšem koupil jen ten zámek, na tom, co zbylo z kdysi velmi dobře prosperujícího velkostatku, dnes hospodaří jiní.

Můžete prozradit, z čeho tedy zámek živíte?

To není žádné tajemství. Já jsem původně strojní inženýr a jako takový jsem po škole nastoupil do tehdejší státní banky. Jako technik, ale postupně mě začal zajímat i vlastní provoz banky, vystudoval jsem tedy ekonomii a po převratu v roce 1989 jsem začal samostatně podnikat ve finančnictví. To je dnes můj hlavní a jediný zdroj příjmů.

Vraťme se ale k tomu pivu.

Pivovar byl jediné hospodářské stavení v areálu zámku, které bylo k mání. V provozu byl do roku 1932, pak byl až do roku 1972 využíván celkem citlivě jako špejchar, ale potom z něho udělali uhelnou kotelnu a začala děsivá devastace. V prosinci 2003 jsem ten objekt koupil jako ruinu, rekonstrukce trvala dva roky.

A pak jste začal vařit pivo a pohádky je konec.

Tak rychle to bohužel nešlo. Já mám sice, jak už jsem říkal, k pivu velice dobrý vztah, ale na jeho vaření bych si netroufl. Musel jsem najít sládka, a věřte, že právě tohle byl těžký oříšek. Nakonec se mi povedlo na doporučení předního českého pivního technologa angažovat Roberta Maňáka, který je i přes svoje mládí velmi zkušeným sládkem. Je odchovancem jednoho z nejlepších českých sládků Martina Matušky, který třeba vařil třináct let pivo u Fleků. Chvilku trvalo, než si osahal naši technologii, ale myslím, a zájem o naše pivo to dokazuje, že jeho pivo je skutečně dobré.

Pivovar je už pár měsíců v provozu, přinesl očekávané zisky?

Na celý zámek nevydělává, ale na mzdy zaměstnanců to zřejmě bude stačit.

Bydlíte na zámku a provozujete pivovar v Chyších, ale na dveřích vaší pivnice v Karlových Varech je vaše jméno s bydlištěm v Děčíně.

Vždyť já pořád ještě jsem Děčíňák. Tam jsem se narodil a vyrostl, tam mám sídlo firmy a tam jsem si taky postavil domek, ve kterém mám trvalé bydliště. Vlastníma rukama od základů až po střechu. Postavit si dům, to byla tenkrát za minulého režimu jedna z mála možností seberealizace, a tak jsem se vyučil zedníkem. Myslím, že bych se tím mohl i živit, kdyby se ty nedobré časy vrátily.

Cítíte se tedy být pořád Severočechem, nebo už tady zapouštíte kořeny?

V tomhle čase jsem trochu rozpolcený. Kdybych byl dejme tomu důchodce, určitě bych se už dávno přestěhoval do Chyší se vším všudy. I obec by o to dost stála. Přestěhovat firmu ale není nic jednoduchého, takže ještě pár let budu zřejmě Děčíňák. Po těch jedenácti letech, co cedím krev za zámek, už jsem ale srdcem stoprocentně Chyšský. Konec konců jsem také, a nesmírně si toho považuji, čestným občanem Chyše.

Zámecký pán jako výčepní. Strojní inženýr, ekonom, podnikatel ve finančnictví, průvodce turistů na vlastním zámku, pivovarník, a ani tím výčet řemesel Vladimíra Lažanského nekončí. Návštěvníci pivovarské restaurace Prokop na Sokolovské ulici v Karlových Varech jej mohou zastihnout i v roli výčepního. (Karlovarské noviny)