Jak nezabloudit pod zemí? Putovat po proudu vody! Těžké dveře se otevírají, pár kroků za ně a před očima se nabízí pohled do jiného světa. A jiného času. Před námi se vine podzemní labyrint plzeňského pivovaru. Všudypřítomné vlhko, to je první poznávací znamení chodeb, kterých je pod areálem na devět kilometrů. Běžně přístupná je ale jen část, několik set metrů. „Zabloudit se ale v podstatě nedá, a to díky jednoduchému triku,“ říká Helena Emmerová z Prazdroje a ukazuje na mělký kanálek s pramínkem vody, který se vine podél stěny. „Chodby jsou totiž vyhloubeny s mírným sklonem, takže stačí jít po proudu. Prst do vody a hned víte, kudy ven,“ prozrazuje Helena Emmerová.

Chodby pod Prazdrojem měly jednoduchý účel - zrálo v nich mladé pivo v ležáckých sudech. A právě pískovcové podloží pod pivovarem bylo k hloubení sklepů ideální. Při pohledu na široké chodby kolem není třeba velké představivosti k tomu, aby člověk pochopil, jakou dřinu tehdejší „tuneláři“ podstoupili.

Dělníci se prvně chopili nářadí v roce 1839 a ručně se pustili do skály. A jejich dílo otevřelo podzemí. „Pozor, ať neuklouznete,“ přerušuje úvahy nad sysifofskou dřinou průvodkyně a míří do hloubi podzemí. Povrch země se v tu chvíli nachází asi patnáct metrů nad sklepením. „A tady je čert,“ sklání se průvodkyně ke stěně chodby a ukazuje na vytesaný reliéf. A opravdu - ze zdi se šklebí rohatý.

Chodby v pískovcové skále dodnes skrývají dávnou podobu řemesla sládků či bednářů. Tajemného čertíka do pískovcové zdi sklepa údajně vytesali italští trestanci, kteří byli odsouzeni k nuceným pracím při hloubení sklepů. „Prý se to stalo v roce 1845,“ vypravuje Helena Emmerová. Pár desítek metrů za tajemným místem svítí do sklepení kužel světla. Za chvilku je jasné proč - do stropu pískovcové chodby vede prostorná šachta, která ústí na povrchu. „Tudy se do sklepů dopravoval led, dříve nezbytná součást pivovarnické výroby a přepravy piva,“ vysvětluje průvodkyně. Fantazie kreslí úžasný pohled - jiskřící bloky ledu v setmělých chodbách, připravené chladit dílo plzeňských sládků. Přestože totiž ve sklepích panuje stálá teplota, k výrobě bylo třeba dosáhnout nižší než té přirozené. A tak pod zem putovaly kry z plzeňských řek či městských rybníků.

Kilometry a kilometry chodeb pod Prazdrojem nevybudovali stavitelé najednou. Do roku 1870 ruce dělníků vyhloubily prvních třináct sklepů. A pak následovaly další. „Pod pivovarem leží i Afrika a Sibiř,“ říká průvodkyně a hned reaguje na udivené pohledy. „Tak pivovarníci nazvali sklepy nejvzdálenější od hlavního vchodu,“ umívá se a pokračuje v pouti labyrintem, kam se běžný návštěvník nedostane.

Obrovské prostory jako by nekončily. Podzemí - to je 32 tisíc metrů čtverečných, dno chodeb leží v rozmezí od dvanácti do jedenadvaceti metrů pod povrchem. „Podíváme se k sudům. A můžeme ochutnat i pivo,“ zve k návštěvě největší atrakce pivovaru Helena Emmerová. V ležáckých sklepech Prazdroj seznamuje s tradiční výrobou unikátního piva. „To zde stále kvasí tradičním způsobem v dubových kádích a zraje v obrovských ležáckých sudech, přesně jako za časů našich pradědečků,“ připomíná Emmerová. Kdo dostane žízeň a je zvědavý, jak tradičně vyrobený Prazdroj chutná, toho sklepmistři dlouho trápit nebudou. Načepují třetinku přímo z dubového sudu. Dubové sudy stojí za zmínku a povšimnutí už jen proto, že plzeňský pivovar je jediným v Evropě, kde ještě žije bednářské řemeslo. Osm bednářů má i dnes velmi napilno. Musí se starat o všechny sudy, kterých je ve sklepeních okolo tří set. „Potřebují stálou péči. Smolení sudů, které k této péči patří, se každoročně stává oslavou jejich umění. Umění bednářů uvidí i lidé, kteří navštíví pivovar mimo dobu smolení. Poslední část expozice je věnována právě jim a všichni mají možnost se s jejich prací podrobně seznámit,“ připomíná Emmerová. Vycházíme z labyrintu. Denní světlo nás vrací do moderního světa. (MF Dnes)