Ve sklepě Martina Hromádky, kde jsou desítky lahví a soudků domácího piva, by se každý pivař cítil jako v ráji.

Z pohledu běžného pivaře jsem si dříve myslel, že doma si vaří pivo jen úplní zoufalci nebo podivíni. O jednom z nich jsem kdysi slyšel, na začátku své kariéry, kdy měl hluboko do kapsy, si doma vařil pivo frontman britské kapely Cure Robert Smith. A kdybych nepotkal Martina Hromádku z Mělníka, spojoval bych si domácí vaření piva s podivíny asi dodnes.

„Přijď, budu doma vařit pivo,“ oznámil mi čtyřiatřicetiletý Martin. Takovou zkušenost jsem si nechtěl nechat ujít a v domluvený den jsem netrpělivě zvonil u jeho dveří. Zavedl mě do bytu, jehož kuchyně se změnila v alchymistickou dílu.

Vedle prázdného sudu stály plechovky s různými surovinami, v lednici čekaly pivní kvasinky a v konvici se ohřívala voda. Veškeré nástroje byly umyté a dokonce sterilizované. „To musí být. Kdyby se do piva během kvašení dostalo něco, co tam nepatří, zkazilo by se,“ vysvětlil důvody až přehnané čistoty.

Martin své první pivo uvařil před necelými třemi lety. „Původně jsem chtěl věnovat soupravu na domácí vaření piva tátovi k Vánocům, ale pak jsem si ji pořídil i pro sebe. Chtěl jsem to vyzkoušet. Navíc v hospodách moc velký výběr piv není,“ poznamenal.

Mezitím do sudu nalil koncentrát uvařeného a nachmeleného sladu, který postupně zaléval horkou vodou. Přísně však hlídal teplotu, aby nezničil přidané kvasinky, které budou během procesu kvašení měnit cukr v alkohol. „Tohle pivo bude trochu výjimečné a dražší, pokud bych však dělal obyčejné pivo, mohl bych se dostat i na tři koruny za půllitr. Ale nedělám to proto, abych dosáhl nějakých nízkých nákladů, chci, aby pivo bylo dobré,“ seznámil mě Martin s ekonomickou stránkou domácího pivovaru.

Zanedlouho se kuchyní linula vůně budoucího piva. V sudu se vytvořila charakteristická pěna, uzavřenou nádobu pak Martin přenesl do sklepa, kde bude při stabilní teplotě kvasit. „Můžeš s tím i různě experimentovat ohledně chuti. Sám jsem to dělával, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že je lepší, když experimentovat moc nebudu,“ přiznal s úsměvem Martin.

O dva týdny později, kdy se Martin chystal stáčet, jsem se vrátil na místo činu. Tentokrát mě vedl rovnou do sklepa. Na stole stál sud s vykvašeným pivem, na sušáku čekaly vymyté lahve. Nakonec jich naplnil sedmadvacet a navrch ještě pětilitrový soudek. „Týden až čtrnáct dní bude pivo ležet při teplotě, při které kvasilo, aby proběhlo druhé kvašení. Pak to přenesu do studeného sklepa. Čím déle tam bude pivo ležet, tím lépe. Na chuti je to pak znát,“ vysvětlil mi Martin.

A míříme do druhého sklepa, kde jsou na policích vyrovnané desítky lahví a soudků. Každá ze skupin je pečlivě opatřena názvem piva nebo datem výroby. To jsou piva, která čekají na své otevření. Nejeden pivař by se tu cítil jako v ráji...

Zdroj: Mělnický deník.cz | Autor a foto: Vilém Janouš