Postřižiny. To byl první vjem při příchodu do sklípku rodinného domu u Lužnice manželů Jamrichových. Na návštěvníka tam dýchne kouzlo starých časů v podobě již historických kousků pivních píp a sudů, ale především unikátní sbírky půllitrů, třetinek, tupláků – prostě pivního skla. Příjemné posezení v chladném sklípku s Mariánem Jamrichem je umocněno rozhovorem o zajímavých exemplářích. A že tam těch kousků má....

Proč jste se rozhodl stát se sběratelem?

Začínal jsem hned po střední škole. Dostal jsem se na vysokou, kde jsem se seznámil s jednou rodinou. Ten dotyčný sbíral pivní etikety a nálepky od zápalek. Ukázal mi svou sbírku s tím, zda mě to také nebude bavit. Rozhodl jsem se pro pivní etikety, něco jsem dostal, něco jsem odlepil z lahví a začal jsme psát do pivovarů. Mezi tím jsem si občas koupil nějakou tu skleničku. Takže jsem vlastně začal sbírat první kousky od roku 1987.

První byly tedy pivní etikety?

Ano. Skleničky byly totiž přeci jen větší a méně skladné. Jezdívali jsme na čundry, takže jsem si mohl dovézt spíše etikety, tácky nebo zátky od piva. Občas jsme chodívali do hospod, nějaká ta sklenička byla hezká, tak jsem si ji nenápadně vypůjčil a když jsem končil vysokou, měl jsem prvních dvacet skleniček.

Pocházíte z Tábora?

Ne, jsem rodák od Trenčína, ale přišel jsem do Čech. Tady sloužím v armádě. Začínal jsem ve Vlašimi, kde jsem měl svou první poličku se sklínkama. Postupem času jsme se dostal sem do Tábora, a to už jsem přicházel asi z osmdesáti skleničkama.

Navázal jste tady kontakt s místními sběrateli? Je tu velice známý Parkán klub...

Hned na prvních pivních slavnostech, které jsem tu zažil v roce 1996. Přihlásil jsem se právě do Parkán klubu, hned jsem dostal takový přehled o tom, kde se konají burzy, jak se co vyměňuje a tak. To jsem ještě zároveň sbíral i pivní etikety, ale postupem jsem přišel na to, že se mi skleničky líbí více. Rozhodl jsem se, že dál budu pokračovat už jen v těch skleničkách. Nejdříve jsme bydlel na Starém městě, kde jsem si vybudoval svou první poličku třířadovou přes celou stěnu. Postupně jsem měl dvě stě sklenic. Ale jak jsem se musel v rámci své profese stěhovat, vždycky nějaká ta sklenička to schytala. Nejhorší bylo to balení a uložení do krabic. Když jsem se stěhovali zpět do Tábora, tentokrát už nastálo, tak už jsem měl asi čtyřicet velikánských krabic.

Podle jakého klíče svou sbírku třídíte?

Skleničky sbírám s logy českých pivovarů, to znamená, že až tak nerozlišuji velikost sklenic, i když se snažím, aby to byly nejlépe půllitry. Ale něco je na štucu, něco s uchem, něco je třetinka, prostě podle toho, jaké sklo si pivovar nechá vyrobit. Mně se ale hlavně jedná o ten emblém. Takže sbírám české sklo, pár jich mám ze zahraničí. To je ale malá část, spíše když nějakou sklenku dostanu. Nahoře nad pecí je pak slovenské sklo. A protože pivovary mají i keramické půllitry, tak ty pak dělím na keramické pivovarské a suvenýry. V Táboře se pokaždé snažím na pivních slavnostech získat do sbírky pivní pečeť.

Měníte na burzách, dostáváte sklenice, oslovujete pivovary. Jak složité je získat unikátní sklenici?

V dnešní době nejdražší kousky získávám přes Aukro na aukci na internetu. Jsem tam sice dost často, ale také se nás tam pohybuje více. Předháníme se, kdo dá více peněz. Měním sklenky s kamarády, které mám v různých koutech republiky. Třeba v Hodoníně a ještě další na Moravě a každý něco sbírá. Meilujeme si a když se sejdeme, tak měníme. Ona také sklínka z pivovaru vyjde třeba na čtyřicet korun, ale na Aukru už na devadesát korun. Je to také o penězích. Samozřejmě něco seženu na burzách. Jsou téměř každý týden všude možně po republice. Vybírám si jen takové, kam stihnu zajet. V Táboře bohužel nic, protože tady sbírám sklo jenom já. Manželka má rodinu na Moravě, takže při návštěvě stihnu i nějakou tu zajímavou burzu.

To tedy znamená, že nakupujete více skleniček od jednoho druhu, abyste je mohl měnit?

Když už nakupuji, tak více. Ale pokud nakupuji nějakou tu raritku, tak jen pro sebe. Mým koníčkem je objíždět pivovary. Většinou o dovolené. Když jsem byli mladší, jezdívali jsme s kamarádem vlakem. Pohodička – od pivovaru k pivovaru. Teď už není tak snadné se tam dostat. Soukromé pivovárky mívají restaurace, tam se člověk dostane snadno. Jinde ale mají třeba ochranku, bývá to složitější. Okoštovat pivo většinou ani nemohu, protože teď už obvykle řídím. A také přibylo různých pivních slavností, dá se pivní sklo lépe sehnat přímo na těchto akcích.

Zásadní otázka: kolik jich vlastně máte?

Mám přesnou evidenci. Rozdělené jsou po pivovarech. K dnešnímu dni mám 1 340 českých sklenic, plus Slovensko a keramika, tedy dohromady 1 600 kusů.

To už je malé jmění. Co s tím dál?

Zdaleka nemám všechno české sklo, ale pořád přibývá. Tak rok a půl jsem připravoval tady ten sklep. Dům jsme koupili v roce 2006, nejprve jsem zařídil bydlení pro rodinu, pak jsem se pustil do sklípku. Když jsem před čtyřmi roky zaplnil police, ještě mi zbývaly prázdné police. Postupem času to stále doplňuji, zase už jsem letos přidával police. Ještě mám pivní soudky, které jsem tam chtěl dát původně. Jenomže asi tam půjdou ty police. Každý měsíc mi dvacet sklínek přibude.

Jak často sklenice myjete? To dá asi zabrat taková várka?

To se mě ptá každý. Naposledy jsem je myl, když jsem je sem dával. Občas některé přeleštím hadrem. Ale to se pořád nedá, když jsem jich měl jen osm set, tak jsem je myl čtyři hodiny denně tak pět dní. Tady ve sklepě se na ně zase až tak moc nepráší.

Kdybyste mohl svou sbírku zhodnotit, patří mezi největší?

Jsou i větší sbírky. Znám kluky, kteří mají kolem dvou tisíc kousků. To už je takový ten strop. pak už se ti sběratelé začínají nějakým způsobem vymezovat. Třeba přestanou brát minipivovary, nebo někdo se zaměří na sbírání skla jen do určitého roku. Zatím jsem v té fázi, že beru všechny pivovary, které tady existují. Tady mám sklínky 177 pivovarů, které byly nebo ještě jsou. A pak také pivovary sklo obměňují, pořád je co sbírat.

Která pivní sklenice je nejstarší, nebo které si nejvíce ceníte?

Historicky nejstarší bude asi ta z první republiky, ta je ještě smaltová. Zajímavé je, že před časem mě na základě jiného článku oslovil jeden pán a nabídl mi skleničku z Vietnamu s emblémem Gambrinusu. Funguje tam nějaký minipivovárek a čepují tam tohle pivo. Podíváte-li se blíže, tak ten chlapík na emblému je náš Březňák, ale obráceně, stejně jako písmeno S v nápisu. To je skutečně rarita. Mimo to přinesl asi dalších deset sklenic. Z těch jsem měl také velikou radost, protože mezi nimi byla další z první republiky. Pyšný jsem ještě na sklínky od jednoho známého z Moravy, které sice nebyly příliš levné, ale je to moc hezká sbírka starých moravských pivních sklenic. Mně se ale líbí, mají své kouzlo, vím, jak jsem každou sehnal.

Co na to říká vaše žena?

Už si mě s tou sbírkou brala. Ale nechtěla ji mít v obýváku. Takže když jsme nakonec v Táboře vybírali dům, tak tady v tom sklípku jsme oba mou sbírku shodně viděli. Myslím, že se jí to tady líbí a snad i to, že mám svého koníčka. A když jedeme na dovolenou, třeba i po těch pivovarech, tak už se střídáme a já můžu občas koštnout.

Máte následovníka?

Máme čtyřletého syna Olivera, tak věřím, že v tom pokračovat bude. Když ne, tak to prodá a i tak z toho něco bude mít.

Marián Jamrich

Narodil se v roce 1969, pochází od Trenčína, konkrétně z Nového Města nad Váhom, studoval na Slovensku, ale pracovat přišel do Čech.. S manželkou má čtyřletého syna Olivera a všichni společně už jezdí na burzy.

Zdroj: Táborský deník.cz | Autorka: Alena Řezáčová