STANISLAV BERNARD. Generální ředitel a spoluvlastník humpoleckého pivovaru Bernard vidí podnikání jako hru, ve které uspěje jen sehraný a stmelený tým. Ten Bernardův nyní vytáhl do boje proti "europivu".

Nebojí se šokovat nebo si udělat ze sebe legraci a stal se doslova a do písmene jménem i tváří kdysi zdevastovaného a dnes asi nejznámějšího malého pivovaru v Česku. Z billboardů a etiket se směje jednou "s čistou hlavou", jindy s hlavou-švestkou, nebo teď naposled s velikonočníma zaječíma ušima. Čtyřiapadesátiletý Stanislav Bernard nejde zkrátka snadno přehlédnout. A zdaleka to není jen jeho téměř dva metry vysokou postavou.

Vystudovaný elektrotechnik a absolvent žilinské Vysoké školy dopravy a spojů dokázal s kolegy na začátku devadesátých let během prvního roku od koupě humpoleckého pivovaru zčtyřnásobit produkci, založit a roky řídit Český svaz malých nezávislých pivovarů, krátce poté přesvědčit Parlament k zavedení daňových úlev pro malé pivovary, rozšířit počet zaměstnanců z původních třiceti na nynějších 160 a úspěšně prodávat jedno z nejdražších tuzemských piv. Právě teď vytáhl do boje proti "europivům".

Humpolecký pivovar, kde se generální ředitel Bernard s kolegou Josefem Vávrou dělí o polovinu a druhou půlku vlastní belgický Duvel Moortgat, je dnes i přes dlouho nevídaný propad spotřeby na tuzemském trhu jedním z mála rostoucích. Zatímco velkým hráčům čísla padají, menší pivovary, jako jsou Bernard, Svijany nebo Černá Hora naopak rostou.

"Potřebujete sehraný tým vstřícných a ochotných lidí, které baví vymýšlet něco nového. Přidejte důraz na tradiční způsob vaření a k tomu chuťově zajímavé pivo, které se liší od unifikovaného středního proudu," nabízí recept na to, jak obstát v tvrdé pivovarnické konkurenci. A krize? "My krizi nemáme. Bojovali jsme s ní patnáct let a umíme tomu čelit. Na rozdíl od řady oborů, kde byli manažeři léta zvyklí, že to jde tak nějak samo," říká.

První krizí - Bernard tomu říká spíš "nervák" - už ostatně byla samotná koupě zdevastovaného humpoleckého závodu státních Jihočeských pivovarů. Bernard spolu s kamarádem a sládkem ostravského pivovaru Josefem Vávrou a jeho švagrem Rudolfem Šmejkalem chtěli zkusit štěstí v pivovarnickém oboru. Bez počátečního kapitálu. O provoz se v roce 1991 při dražbě v rámci malé privatizace utkalo pět zájemců. Cena se vyšplhala z 9,5 na 44 milionů korun. To už byly ve hře jen tři skupiny zájemců.

"Pár vteřin před přiklepnutím jinému zájemci jsem poprvé vstoupil do dražby a zvedl to na 45 milionů. A bylo to naše," popisuje Bernard své první podnikatelské drama. Celkem se zásobami potřebovali budoucí pivovarníci sehnat 52 milionů. Zbývalo jen vymyslet, kde.

Záchranou se těsně před koncem termínu k zaplacení stal úvěr od České spořitelny. Ta jediná uvěřila plánu na vybudování prosperujícího pivovaru z trosek, ve kterých se Humpolec nacházel. Nápad s názvem piva byl pak dílem Bernardových kolegů. Když ho sládek Vávra ujistil, že se nebude za co stydět, Bernard souhlasil. V té době teprve druhý tuzemský soukromý pivovar (po krumlovském Eggenbergu) mohl začít prodávat.

K Bernardu patří od první chvíle billboardová prezentace. Poprvé tuhle reklamu použil na dálnici D1 už v roce 1992. A v Humpolci se nestačili divit, jak rychle rostl zájem o pivo, které mělo ještě nedávno hodně bídnou pověst. Stačilo prezentovat novou značku a nové pivo. "Tehdy byl trh hodně citlivý na reklamu," říká Bernard. Humpolečtí jen během jednoho roku zvýšili produkci z 26 tisíc hektolitrů na víc než sto tisíc. A to zas umožnilo generovat peníze na provoz.

Zlatou éru začátků, kdy Češi začínali objevovat spoustu do té doby neznámých značek, ale vystřídal v polovině devadesátých let lítý konkurenční boj spojený s obrovskými investicemi do reklamy, uplácením hospodských, cenovou válkou a tlakem na co nejnižší výrobní náklady. Velcí požírají malé, trh se koncentruje, a přitom všichni tvrdí, že vaří to zaručeně pravé české pivo. Akorát, že miliony litrů chutnají velmi podobně, unifikovaně.

Slovo "europivo" se dnes stalo téměř nadávkou a patří do povinné výbavy každého, kdo se tváří jako znalec piv. A to je v podstatě většina mužské populace u nás. I Bernard táhne proti europivu. Jenže, co to vlastně je?

"Europivo je pivo, které se chuťově zaměřuje na střed, na většinového zákazníka. Je to nudné pivo, které není chuťově zajímavé. Je všude stejné," zkouší Bernard vlastní definici. Europivo podle něj nemusí být špatné kvalitou. Ale je v každém případě nezajímavé.

A přirovnává to k prodeji aut: Takový Mini Cooper je kvalitní a přitom zajímavý výrobek. Ale kromě něj je na trhu spousta jiných typů, které nejsou od sebe prakticky k rozeznání, přitom však také vůbec nemusejí být nekvalitní. Druhým dechem ale Bernard rovnou říká, že z něj konkrétní příklad z pivovarnické branže u nás nikdo nedostane. Nechce prý ukazovat na druhé, spíš ukázat, jakou cestou jde Bernard. Ale ty, kteří by přesto chtěli tip na ochutnávku europiva, odkazuje šéf humpoleckého pivovaru do rakouských Alp. "Zajeďte tam a dejte si jakékoliv pivo kromě značky Trümmer pils. Všechna ostatní mají tak podobnou chuť, že je od sebe nerozeznáte," říká.

Zdroj: HN iHNed.cz | Autor: Miroslav Petr | Foto: Z. Šmajlerová