„Představuji v podniku konzervativní křídlo a jsem na to hrdý, myslím, že to tak má být,“ usmívá se Josef Tolar, vrchní sládek Budějovického Budvaru. V pivovaru pracuje už čtyřicet let.

Právě v těchto dnech vrcholí rekonstrukce nejslavnější budějovické restaurace Masné krámy, jejíž historie sahá až do 14. století. Pivovar se na rekonstrukci aktivně podílí a Josef Tolar si k ní řekl své. „Někteří kolegové z marketingu přišli s tím, že bychom měli naši značku orientovat hlavně na mladé, nekonformní zákazníky. A že středověká hospoda s těžkými dubovými stoly a lavicemi by je neoslovila a spíš je zaujme něco na způsob pivního baru. Chtěli, abychom klenuté kóje restaurace vymalovali kontrastními, výraznými barvami. Byl jsem z toho úplně vedle sebe. Říkám, fajn, to se hodí do nového lokálu někde v multicentru, kde jsou stěny ze sádrokartonu, tam si je klidně vymalujte na žluto a na červeno, ale tohle jsou Masné krámy, které tu nechal postavit Karel IV., a my přece musíme jejich historii respektovat,“ vzpomíná Tolar. „Válčili jsme o každý krok a nakonec stěny zůstanou tak, jak vždycky byly, a lavice i stoly budou dál z těžkého dubového dřeva. Myslím, že je to dobře. Postupovat opačně, devadesát procent našich zákazníků řekne: Tohle už není ta hospoda, co jsem znal.“ Josef Tolar začínal v Budějovickém Budvaru (tehdy ještě Jihočeských pivovarech) brigádničit už v 60. letech minulého století jako student Vysoké školy chemickotechnologické. Když měl ale v posledním ročníku školy možnost získat od pivovaru podnikové stipendium s tím, že se pak stane jeho stálým zaměstnancem, odmítl. „Chtěl jsem mít volné ruce a zdálo se mi, že není dobré se takhle vázat. Nemyslel jsem, že bych chtěl v pivovaru zůstat.“

Od chemie k technologii

Přesto však do podniku po absolutoriu nastoupil, zlákala ho totiž podniková laboratoř. „K chemii jsem měl blízko už na gymnáziu, líbilo se mi i její prostředí s baňkami a lahvičkami, připomínalo mi alchymistické tajemno. Na vysoké mě pak pohltila potravinářská chemie a místo vedoucího laboratoře v pivovaru mi přišlo hodně zajímavé. Navíc jsem dostal na starost i další laboratoře v menších pivovarech, které tehdy patřily do naší skupiny, v Protivíně, Třeboni, Strakonicích a jinde. Moc se mi ta práce líbila, bylo to přesně to, co jsem si jako student vysnil.“

V roce 1968 se však Josef Tolar aktivně zapojil do studentského hnutí, což mu o dva roky později spočítala normalizace. Z místa vedoucího laboratoře rázem spadl na pozici řadového technika. „Už jsem se nemohl rozmýšlet, zda bych se jinde necítil lépe, bylo jasné, že mě nikam jinam nikdy nevezmou. Navíc jsem dopředu věděl, že to potká i moje děti, které nebudou moct studovat - viděl jsem kolem sebe dost podobných příběhů. Na druhou stranu musím přiznat, že k technologii bych byl asi stejně došel i sám, dělat jen jednu věc celý život by mě nebavilo.“

Jak ubíhala léta, postupně se v technické pozici vypracovával a i přes svůj „škraloup“ dosáhl v 80. letech funkce závodního technologa Budvaru, čímž začala druhá polovina jeho profesionální éry. Stal se zástupcem vedoucího výroby a v roce 1985 samotným vedoucím, tedy vrchním sládkem. Pak přišla listopadová revoluce, která opět všechno od základu změnila.

Všechno opět jinak

„Z přídělového systému jsme byli uvrženi do ekonomiky tržních vztahů. Najednou jsme dělali i to, co nikdy předtím,“ vzpomíná Tolar. „Například o zahraniční prodej se staral dřív Koospol coby podnik zahraničního obchodu, teď byla péče o zahraniční partnery i importéry na nás. Když někdo z nich přijel, vrátný od brány zoufale volal, že jsou tu cizinci, ať se o ně někdo postará. Ve firmě jsme byli jen dva, kdo mluvili anglicky. A nikdo jsme přesně nevěděli, co bude. Když dnes někdo vzpomíná, jak bylo všechno jasné, musím se smát, protože jsem to zažil na vlastní kůži.“

Na hektické období od roku 1990 do roku 2002 však vzpomíná budějovický vrchní sládek přesto nejraději. Všechno se měnilo, vedle starostí o výrobu a kontrolu jakosti piva přibylo téma rozšíření pivovaru a rozsáhlé stavební investice. Všechno rozhodoval úzký tým, do kterého patřil. „V roce 1989 jsme vyráběli 450 tisíc hektolitrů, o deset let později už 1,3 milionu hektolitrů. Byla to velká doba. Rostli jsme až o 15 procent ročně a museli tomu přizpůsobit tempo dostavování pivovaru. Sám jsem se musel stát skoro víc stavitelem než technologem. Rád říkám, že jsem firmě utratil více než tři miliardy, například za cylindrokónické tanky, které můžete vidět tady před oknem. Účetní hodnotu podniku jsme za patnáct let zešestinásobili, a to nepočítám hodnotu značky. Skvělá doba, rád na to vzpomínám. Když jdu dnes po pivovaře, vidím, co všechno se změnilo.“

Růst firmy podle Tolara umožnilo i postavení národního podniku, které dovolilo veškerý zisk reinvestovat. „Přestože jsme si vzali řadu provozních i investičních úvěrů, měli jsme podnik po roce 2000 už bez jediného dluhu.“

Rozsah práce však neubyl ani v novém tisíciletí. „Pořád jsem si říkal, že tohle doděláme a pak bude klidněji, ale ono se to pořád zrychluje. Když jsme končili s přestavbou pivovaru, přišly na český trh hlavní zahraniční pivovarnické skupiny. Do té doby jsme tu všichni hráli hasičskou ligu mezi dvěma vesnicemi, teď jsme se museli utkat s mezinárodním mančaftem. Končila doba, kdy jsme se mohli spolehnout jen na dvanáctistupňový Budvar, protože se po něm všude zaprášilo. Začali jsme válčit o každý hektolitr a museli začít vyvíjet i nové výrobky. Myslím, že se nám to povedlo: uvedli jsme třeba tmavé pivo, u kterého jsme správně trefili chuťovou úroveň, a letos jsme v jižních Čechách poprvé představili hořké pivo Pardál, přestože zde tato piva nikdy moc nevládla. Potřebujeme ale pokrýt i tuto část trhu,“ vysvětluje.

Sám Tolar však prý zastupuje ve firmě spíš konzervativní přístup, za nějž mu britský Cech spisovatelů a novinářů píšících o pivu udělil cenu Stříbrný džbánek. „V 60. letech se každý německý pivovar chlubil dobou zrání. Devadesát nebo sto dní zrání ve sklepě byla jeho hrdost. Dnes to všichni zkracují, ale my přesto tuto dobu dodržujeme a já jsem toho zastánce. Myslet si, že kvalitu a solidnost přebije silná reklama a že pak můžete lidem za stejnou cenu nabídnout ošizené pivo, je špatné přesvědčení. Vždycky se budu snažit, abychom to nedělali. Lidé chtějí ten Budvar, který se naučili uznávat.“

***

Josef Tolar

Rodina: „Manželka Jana, dvě dospělé dcery.“ Auto: „Doma škoda fabia, v práci služební mercedes.“ Volný čas: „Především je to velmi nedostatková veličina, v práci jsem od rána do večera a někdy obsadí i víkendy - zrovna minulý týden jsem byl přes víkend na semináři rakouských pivovarů a týden předtím jsme měli zase den otevřených dveří. Ale pokud mám volno, zkouším si dědkovské záliby -zahrádkaření a také už třicet let chovám včely. Rádi také chodíme se ženou na koncerty nebo do budějovického divadla, které jako Budějovický Budvar sponzorujeme. Ani v tomhle nejsem moderní manažer hrající golf.“ Dovolená: „Příjemná dovolená je u teplého moře, toho se neodřekne asi žádný Středoevropan. A také jsme už potřetí absolvovali divadelní festival ve Veroně a zašli i na Broadway na Fantoma opery. To jsou věci, které dnes už můžu mít a mám rád.“ (Lidovky)