V rámci seriálu Deníku V Kůži... jsem si vyzkoušel práci v Plzeňském Prazdroji.

„Ochutnávat se nesmí!“ říká mi vedoucí stáčírny Přemysl Škapa těsně před tím, než poprvé vstoupím do provozu. Bortí se tím moje představa o tom, že si několikahodinovou práci v pivovaru zpestřím degustací zlatavého moku. Pít v pracovní době smí totiž ze směny jen dva lidé: operátor plniče a mistr stáčírny. Ani jedním z nich jsem, bohužel, včera nebyl. „Obsluha plnícího aparátu musí vždy po určité době pivo ochutnat. Dohlíží tak na to, aby se v něm neobjevila nějaká nepatřičná příchuť,“ vysvětluje Škapa.

Já ale po bezpečnostním školení mířím úplně jinam. V popisu práce budu mít přípravu kartonů pro balící linku na export. Než do haly vstoupím, musím si vzít nejprve ochranné brýle, rukavice a také špunty do uší. Použít jsem navíc musel desinfekci na ruce. „Toho se nebojte, je to jenom alkohol,“ směje se ´můj´ vedoucí.

Uvnitř mě přivítá pořádné vedro. Začínám být rád, že jsem si ještě nahoře v kanceláři dal alespoň sklenici minerálky. Zároveň se mi naskytne poměrně impozantní pohled na tisíce pivních láhví proudících na pásech. „Při plném výkonu jich může za hodinu projet až šedesát tisíc,“ sdělil mi už před tím Škapa.

Mým dočasným parťákem bude Jakub Novotný, který v pivovaru pracuje přes rok. „Když tohle bílé tlačítko svítí, může se jít na plošinu, je totiž vypnutá,“ říká a začne do prostoru vkládat archy tvrdého papíru. Na pásu se pak společně s láhvemi promění v tradiční balení Plzeňského Prazdroje. Zásilka, na níž se podílím, míří do Francie.

Činnost, kterou jsem dostal za úkol, je poněkud monotónní. Sehnout se, vzít papír, položit ho. A takhle pořád dokolečka. A to prý mám ještě štěstí, že tahle zásilka je jedna z nejjednodušších. „Když pak jedou stroje dva, člověk se má co ohánět,“ dodává Jakub.

Ale to ještě není všechno. Musíme totiž provádět kontrolu. „Je to velká zodpovědnost. Pokud by byl třeba špatný formát data a takové balení by prošlo až k výstupní kontrole, muselo by se vrátit, rozbalit a projít linkou znovu,“ říká kolega.

Každou hodinu pak musí namátkově jedno balení, které z linky vyjede, rozbalit a zkontrolovat, zda mají láhve neporušené etikety. Podobnou kontrolu pak děláme i přímo na pásu. Hned na první pohled odhalím jednu láhev, která má porušenou etiketu u zátky. Nemilosrdně ji vyjmu z pásu a dávám do přepravky. Její osud nebude příliš veselý. Stejně jako ostatní, u nichž se odhalí byť sebemenší odlepení, se na linku už nevrátí a pivo se z ní vyleje.

Na otázku, jestli se v tom vedru, které všude kolem panuje, může Jakub občas piva napít, odpovídá naprosto rezolutně: „V žádném případě. Za prvé je to zakázané a za druhé, když vidím ty láhve celou směnu, ani nějak nemám chuť,“ svěřuje se. Mimo práci si ale pivo dá rád.

Zdroj: Plzeňský deník.cz | Autor: Ladislav Vaindl | Foto: Zdeněk Vaiz