Na varně smícháme správný poměr rozdrceného sladu s vodou a zahříváním na různé teploty změníme s pomocí enzymů ze sladu škrob na cukr.

Použijeme pro výrobu českého piva typický dekokční způsob rmutování na dva rmuty. Při scezování oddělíme cukerný roztok (sladinu) od obalů zrn (mláta). Sladinu vaříme s chmelem, který se přidává postupně v několika dávkách. Konzervuje a hlavně dodává pivu příjemně hořkou chuť a vůni. Celý proces na varně trvá asi 9 hodin...

Kdopak by poznal, že popisujeme první fázi zrození výborného pěnivého moku v pivovaru ve Svijanech? Obecný pracovní postup je ve všech pivovarech stejný nebo přinejmenším příbuzný. Co je jiné, to je vlastní receptura, finesy a speciality toho konkrétního pivovaru, které z jeho piva činí jedinečný a jinému nepodobný nápoj.

Ve svijanském pivovaru na technologické postupy vaření všech sedmi druhů piv dohlíží sládek Petr Menšík.

Jak jste se k této profesi dostal a jaká byla vaše "učňovská" léta?

V roce 1981 přišel do základní školy, kam jsem chodil, ředitel tehdejšího pivovaru v Jablonci nad Nisou a hledal někoho, kdo by měl zájem jít do Prahy na pivovarskou školu. SPŠPT v Podskalské, kde je pivovarnická škola dodnes, byla tehdy škola výběrová, proto chtěl nejlepšího žáka z ročníku. Já byl zrovna v osmičce, měl nejlepší prospěch ze školy a nevěděl, co budu dělat. Tak jsem na nabídku kývl, přestože jsem pivovar nikdy neviděl, o pivu nic nevěděl a navíc mi vůbec nechutnalo. Takže žádný starý pivovarský rod ani žádný jiný vztah k pivovarnictví, jen čirá náhoda. A možná trochu útěk na internát do Prahy.

Pivovar jsem poznával kromě praxe ve škole, která nebyla nijak rozsáhlá, hlavně o prázdninách. Nechával jsem si týden volna, jinak jsem celé prázdniny trávil v pivovaru na brigádě. Nezůstalo jen u pomocných prací obvyklých pro brigádníky, ale zastupoval jsem na dovolených postupně i kvalifikované pracovníky, takže jsem se naučil spílat, sudovat, stáčet sudy a v sedmnácti jsem uvařil sám svoji první várku. A na staré varně. Žádný počítač, všechno ručně, vařič tenkrát musel opravdu něco umět, musel si umět poradit se spoustou nečekaných situací. To byla ta nejlepší škola. Nasával jsem všechny zkušenosti "starých pivovarských". To se z žádných knížek nenaučíte. Po skončení školy jsem nějakou dobu bydlel přímo v pivovaře. Kromě toho, že jsem postupně prošel v pivovaru všemi odbornými pracemi, musel jsem okusit i ty ne úplně pivovarské. Například když do kotelny nepřišel na noční směnu zauhlovač, koho myslíte, že budili?

Pivovar byl tenkrát můj skutečný domov a lidi v něm moje rodina. Myslím, že tenhle přístup mi zůstal dodnes. Nikdy jsem nechodil do pivovaru jako do práce, "odmakat" směnu a jít domů.

Jak dlouho pracujete ve Svijanech? Poznal jste i jiné pivovary?

Jak jsem už řekl, začínal jsem v pivovaru Jablonec nad Nisou. To byl pivovar v dezolátním stavu. Nic nefungovalo, jak mělo, všechno se rozpadalo, katastrofální technický stav, nebyli lidi, nebyly peníze... V takových podmínkách se člověk nejlíp naučí, jak si poradit, jak řešit problémy, jak to udělat, aby bylo na konci vždycky dobré pivo. Jablonecký pivovar dodýchal v roce 1990. Přišel jsem z vojny a čekalo mě jen postupné vyprazdňování sklepů... To bylo hodně smutné období. Pak jsem ještě asi rok dělal mistra na stáčírně lahví. Stáčeli jsme pivo přivezené z Vratislavic v cisternách. Jako zkušenost to bylo taky super. Podařilo se mi víc než zdvojnásobit výkon linky. Bez investic. Jenže pak si ve Vratislavicích postavili novou lahvovnu a v Jablonci zbyla jen sladovna. Nabídli mi dělat mistra sladovny nebo jít do Vratislavic. Moc jsem neváhal, pivo je pivo, a tak jsem stál v roce 1991 v kanceláři sládka vratislavického pivovaru. To byl spolužák a kamarád sladmistra z Jablonce, který mě neměl moc rád. Zvlášť potom, co mi vlastně nabídli jeho místo. Takže mému nástupu předcházelo pár telefonátů. Nenechali mě ani mýt tanky. Začal jsem čištěním kanálů. Tenkrát jsem to pokládal za strašnou křivdu. Dneska bych těm dvěma nejradši poděkoval. Všechno jsem prošel znovu od úplných základů. Postupně jsem myl tanky, sudoval, filtroval, pak jsem dělal parťáka, sklepmistra, mistra stáčírny sudů, podsládka, sládka a nakonec vrchního sládka. Zažil jsem zavádění nových technologií, první pokusy o automatizaci některých fází výroby, přechod z hliníkových sudů na KEGY, zavádění informačního systému, prodlužování trvanlivosti, výrobu exportních piv a spoustu dalšího. Ne z kanceláře, všechno jsem si osahal přímo v praxi. K nezaplacení!

Bohužel tehdejší majitel Vratislavic, anglická firma BASS, se rozhodl pod tlakem neuspokojivých odbytových a ekonomických výsledků Pražských pivovarů, jejichž byl pivovar Vratislavice součástí, některé provozy uzavřít. Po Holešovicích v roce 1997 následovaly o rok později Vratislavice. Jako vrchní sládek jsem měl smutnou povinnost ukončit postupně výrobu a propustit lidi. Tuhle zkušenost bych klidně oželel. Nabídnutou funkci v Pražských pivovarech jsem odmítl a díky tomu jsem se stal nepotřebným ještě před úplným koncem vratislavického pivovaru.

Ve stejné době, na jaře 1998, se podařilo Františkovi Horákovi za pomoci investorů z Liberecka odkoupit tehdy živořící pivovar ve Svijanech. Noví majitelé mi nabídli místo. Nebylo co řešit. Svijanský pivovar byl tenkrát v zoufalém stavu, pivo mělo kolísavou kvalitu, prodávalo se něco přes 30 tisíc hektolitrů piva za rok. Franta Horák byl sám zkušený "pivovarský", a tak malou výrobu dokázal uřídit sám. Nastoupil jsem tedy v říjnu 1998 na místo obchodního ředitele. Měl jsem určitou vizi, jak se může malý pivovar uchytit na trhu, věděl jsem taky, jak na trhu pracují velké pivovary. Znal jsem jejich výhody, ale taky jsem tušil, co ti velcí dělat nikdy nemůžou a co dělají podle mého názoru špatně. Od začátku jsme se snažili s velkými a silnými pivovary nebojovat, ale spíš je na trhu doplňovat.

Rozhodli jsme se dát lidem klasické české pivo, jak na něj byli zvyklí v minulosti, než se na produkci většiny našich pivovarů podepsala snaha o maximální snižování nákladů, překotnou modernizaci výroby, zavádění moderních technologií typických spíš pro piva ze západní Evropy, která nám přece nikdy nechutnala. České pivo zůstalo českým pivem právě proto, že se mu za minulého režimu jakákoliv modernizace vyhýbala. Byla to taková z nouze ctnost. A to i pro Svijany. Prostě jsme využili toho, že byl pivovar v roce 1998 relativně zaostalý a noví majitelé se báli do tehdy pochybného podniku investovat. Brzy nás rostoucí zájem o svijanské pivo přesvědčil, že je to ta správná cesta, a dodnes striktně dodržujeme pro ostatní zastaralé výrobní postupy. Zjistili jsme, že i klasicky se dá vyrábět pivo kvalitně a hospodárně. Vždyť produktivitou práce šlapeme dnes těm největším na paty a ekonomické výsledky by nám mohl leckterý z nich závidět. Vše jsme ještě vylepšili tím, že jsme se rozloučili s tunelovým pastérem a naučili se dosáhnout nezbytně dlouhé trvanlivosti i bez pasterizace. To byl právě okamžik, kdy už byl pivovar větší a navíc lidem z výroby chyběly určité zkušenosti. Byla to příležitost pro mě. A tak mě ředitel Horák jmenoval do funkce sládka.

Co je na profesi sládek nejhezčí a co nejtěžší?

Těžká otázka. Ale protože smyslem života sládka je logicky dělat skvělé pivo, je nejhezčí, když se dílo daří. Pivo je živý organismus. Vyrábí se za pomoci pivovarských kvasinek. Je to život. Musíte dát kvasinkám dostatek správné potravy a perfektní životní podmínky a ony se vám odmění tím, že se množí a pracují pro vás, jak nejlíp umí, po celý svůj život. Je radost přijít ráno na spilku a sledovat kvasící mladinu. Vidíte, jak se kvasinky činí, kádě překypují bílohnědou pěnou, cítíte svěží vůni. Hned víte, že je všechno v pořádku. V téhle fázi víte, že na konci, za jeden, dva měsíce se vy i lidi "venku" za zdmi pivovaru potěší skvělým pivem. O tenhle pohled jsou dnes sládci většinou ochuzeni. Žádnou spilku už totiž nemají.

Hodně příjemné jsou taky okamžiky, kdy dostanete dopis nebo e-mail, ve kterém vaše pivo někdo chválí. Pak víte, že to děláte opravdu dobře.

No a nejtěžší? Všechno ostatní. Strach, aby bylo všechno, jak má být. Aby se nestala chyba, aby pivo vždycky dostalo to, co má, aby neselhala technika nebo některý člověk. Lidi jsou při klasické výrobě moc důležití. Záleží úplně na každém. Každý přispěje svým dílem ke konečnému výsledku. Je to ruční práce, poctivé řemeslo. Já mám štěstí, že máme v pivovaru dobrou partu, samé skvělé a poctivé lidi. Tímto jim chci poděkovat.

Prodělává profese sládek vývoj jako jiná povolání, nebo se naopak snaží o udržení tradic a zvyklostí?

Profese sládka určitě vývoj prodělává. Jako všechno. V některých pivovarech už ani sládky nemají. Je to samý výrobní ředitel, manažer, vedoucí výroby... Jako by se snad za to styděli. Ale sládek je sládek a má být v každém pivovaru jeden. Já jsem hrdý na to, že jsem sládek. Když jsem před víc než čtvrtstoletím začínal, vzhlížel jsem s obdivem k tehdejšímu sládkovi v jabloneckém pivovaru a snil o tom, že jednou budu taky sládkem. Splnil se mi sen.

Nejvíc mi ale vadí na "vývoji" povolání sládka právě to, že tradice mizí. Bez ohledu na název té funkce je dneska sládek víc všechno ostatní než opravdový sládek. Z pivovarů se stávají fabriky, ze sládků manažeři a úředníci. Ve velkých koncernech to je nejhorší. Sládek nemůže ani sám rozhodnout, jak bude pivo dělat. Tomuhle vývoji jsme se bohužel částečně nevyhnuli ani my ve Svijanech. Víc času než v pivovaru trávím u počítače a papírováním. To mě trošku mrzí. Žádné Postřižiny. Je štěstí, že mám spolupracovníky, na které se můžu spolehnout. A zase jsme u lidí. Jsou ze všeho nejdůležitější. Pivo nedělá sládek, ale všichni v pivovaru. Sládek to jen trošku usměrňuje.

Vařil jste někdy pivo doma? Co byste doporučil těm, kteří se o to chtějí pokusit (je to v poslední době docela móda...)?

Jednou, když jsem ještě pracoval ve Vratislavicích, jsem měl v hlavě ideální pivo. Chtěl jsem ho uvařit, ale tenkrát jsem nemohl ovlivnit, jaké pivo se bude vyrábět. Tak jsem si usmyslel, že si ho udělám doma sám. Přinesl jsem si domů suroviny, připravil si velké hrnce a dal se do díla. Byla to hrůza! Várka, která normálně trvá asi 9 hodin, se protáhla na dvojnásobek. Musel jsem řešit spoustu problémů. Doma na sporáku hrozně dlouho trvá, než něco ohřejete. Mezi tím vám to ostatní vystydne... Pak dostat sladinu z mláta... A to nejhorší teprve přišlo. Horkou mladinu musíte rychle zchladit. Pak musíte týden, deset dní udržet teplotu hlavního kvašení a zase zelené pivo rychle a včas zchladit. V domácích podmínkách je to prakticky neřešitelná záležitost. Dokvášení už je asi to nejjednodušší. Nalil jsem pivo do PET lahví a zabral manželce na měsíc půlku lednice. No, pít se to celkem dalo, ale upřímně řečeno, kdyby to nebylo moje "dítě", kritikou bych nešetřil. Z toho plyne moje rada: Jestli si chcete na pivu opravdu pochutnat, radši to doma v hrnci nezkoušejte.

Mimochodem po letech jsem přece jenom dostal šanci to moje vysněné pivo přivést na svět. Jmenuje se Svijanský Rytíř. Jsou lidé, kteří říkají, že od okamžiku, kdy ho ochutnali, nechtějí o jiném pivu ani slyšet.

Pokud se přece rozhodnete pokoušet svatého Václava, patrona českých pivovarníků, a pivo si doma uvařit, pamatujte, že základ je v tom, nic neošidit. Každá teplota, každý čas, každý krok v receptuře mají svůj význam. Zapomeňte na myšlenky jako "to je dobrý", "takhle to taky stačí" nebo "ono to nějak dopadne". Pořiďte si přesný teploměr, na škodu by nebyl sacharometr. Zkuste si na vodě, jak dlouho budete jednotlivé rmuty ohřívat a jakou má váš vařič setrvačnost. Na jaký stupeň musíte vařič zapnout, abyste teplotu jen udržovali konstantní. Všechno si dobře promyslete. Jak budete scezovat? Jak budete chladit? Až všechno vymyslíte, pořiďte si pomocníka, protože se vám určitě sejdou dvě věci najednou a máte jenom dvě ruce. A navíc se to musí všechno celou dobu míchat!

Zdroj: iHNed.cz | Autor: Zdena Bočarova