Jistě znáte ten pocit. Dáte si výborný oběd, moc dobré vepřo-knedlo-zelo, výborný gulášek, nebo úžasnou cmundu. A k tomu jedno pivko. A co Vám kazí dojem z výborného oběda? Není to jídlo, není to obsluha ani restaurace. Je to ten mok, který dle všech zvěstí máme nejlepší na celé této modré (ne zelené) kouli. Ale je to stále ještě pivo?

Možná jsem moc mladý na to, abych uměl zhodnotit kvalitu dobrého piva, možná jsem dost starý na to, abych pil vodu obohacenou pivní tabletkou. Připomíná mi to dny strachu z chřipky, kdy si raději hodím tabletku céčka a dalších těch geniálních vitamínů do vody, abych nebyl nemocný. Jako by někdo hodil do vody tabletku chmele a ječmene a tuto zavádějící chuť zkompenzoval množstvím bublin.

Pivo můžeme jistě rozdělit na dobré a špatné. Také ho můžeme rozdělit na točené a lahvové. Ale upřímně – najde se někdo, kdo neupřednostní krásně orosené, čerstvě natočené, pivo, před lachoutem?

A jsme znovu u toho… Je to opravdu pivo? Pamatuju si na dobu, kdy Gambáč byl značkou kvality. Můj děda měl rád Gambáč, můj táta má rád Gambáč. Já jsem měl rád Gambáč. Bylo to dobré pivo, hořké, plné, prostě pivo. Pak začali plnit láhve tabletkami céčka, ale točené bylo celkem fajn. A dnes? Když jdu hladový cizím městem a říkám si „guláš by bodl“, dívám se po cedulích hospod. Jednak nemám na to, abych si dopřál extraklasa pochoutku z prvotřídní restaurace, a pak stále považuju hospodský guláš za dobrotu, která neomrzí. A když jsem v ulici, ve které na jedné straně svítí Gambáč a na druhé místní pivovar, musím se rozhodnout, kde upokojím své základní pudy a kterému obchodníku dám část svého zdaněného výdělku, aby ho znovu zdanil. Nevím jak vy, ale já si vyberu místní pivovar… A nepamatuju si, kdy jsem nebyl spokojený.

Z našich točených piv si dobrovolně necháme dělat europiva, vodu zrzavé barvy, ovoněnou vůní kdysi dobrého piva, a ověnčenou značkou kdysi výborné kvality, dnes doufající ve výbornou prosperitu v rámci světového trhu zrzavé vody. Bohužel ne piva.

A pokud se mám vrátit k lahvovému pivu… Možná znáte tu klasickou situaci – přijedete k mamce na víkend a v rámci příprav na nedělní oběd jedete na nákup. „Vem si nějaký pivo“ slyším pokaždé. A teď máte dilema. Stojíte v obchodním řetězci se standardní nabídkou piv a víte, že dobré je jen točené. Na druhou stranu víte, že po kachničce se zelím a knedlíkem k nedělnímu obědu, bude lepší pivko než kolalokova limonáda. A je tu dilema. Co mám vzít? Gambáč nebo Staráč? Jedno je voda a po druhém mám průjem. Nebo Budvárek, který je (dobře) točený výborný? Ne, po tom často bolí hlava… Nebo Krušky? Sakra, to raději ne… chuť jistě není tak vodová, ale nikdy nevíte, jestli přijde dřív ten průjem, nebo ta hlava.

Ale opusťme lachouty, ty už asi (bohužel), lepší nebudou. Jsme totiž hrdými členy EU a tak máme hrdá europiva.

Ale člověk chce občas vypnout. A slovo „občas“ je opravdu relativní. Někdo potřebuje vypnout 3x týdně, někdo jednou za měsíc. Ale většina z nás si ráda pivko dá. Dobré pivko. Výborné pivko. Divné céčko v perlivé vodě s bonusem v podobě ranního průjmu neberu za relaxaci u pivka. Ale máme výběr?Když opomenu naše slavná europiva, která do nás buší z reklam z každého rohu, jedno, řekněme celosvětové, pivo u nás je. Plznička je prostě jiná. Ano, nemusí chutnat každému, také není taková, co byla, ale je to Plznička. Někde výborná, někde průměrná, někde hrozná, ale to už nechme trubkám s jejich obsluze. A pokud převedeme slova klasika „lepší teplé pivo, než studená Němka“, tak pak lepší špatná Plznička než jakékoliv z europiv - a nebudeme daleko od pravdy.

Ale co si budeme povídat, i ta Plznička je jednookým králem mezi slepými… A co teď? Já osobně, pokud si chci vychutnat dobré pivo, sednu na kolo a jedu. Jedu 15km směrem na západ a tam si dám výborného Bernarda. Nebo jedu 10km směrem na východ kde na mě čekají libové Svijany. Také si říkáte, v které že to pr***i že bydlím? Je to krajské město, krásné město. Město, ve kterém na hlavním náměstí naleznete desítky hospod a restaurací. Restaurací s europivem nebo Plzničkou. Ta je dobrá, ale já chci pivo. Pivo, které místní restaurace nenabízí. Ano, našel jsem pár putyk, kde mají tato piva, škoda jen, že se na ně člověk bojí jen podívat, natož tam vejít…

Není to nic proti Gambáči a Staráči, není to nic proti Krušám, není to nic proti Plzničce, kterou mám rád. Je to jen o mé chuti, která chce pivo, jak má být.

Sakra to nás není víc takových, co ocení dobré pivo, že se neudrží pěkná restaurace/hospoda/pivnice v centru krajského města, do které by člověk rád zašel?Když už se o pivu mluví jako o národním moku, tak ať tak i chutná, ne jako voda s céčkem a bublinama…

Zdroj: Blog iDnes.cz | Autor: Martin Hovorka