Vařit pivo není jako vyrábět hřebíky, je to živý proces, říká odcházející sládek Budvaru Josef Tolar. Měl prý obrovské štěstí, protože přišel do doby velkých proměn. V roce 1965 Budvar vyráběl 270 tisíc hektolitrů piva ročně, v roce 1990 už to bylo 450 tisíc.

V Budějovickém Budvaru strávil více než čtyřicet let svého života. Z toho téměř čtvrtstoletí v roli sládka. Nyní se s podnikem pomalu loučí. „Těch téměř 21,5 milionu hektolitrů piva mi stačilo. Nového pana starého kontrolovat nehodlám,“ říká Josef Tolar.

* Proč jste se rozhodl opustit roli sládka v období, kdy se vám i podniku daří?

Je mi 66 let. Došel jsem do doby, kdy už se člověk jen rozhoduje, jestli přidá větší, nebo menší kousek práce. Už to není plánování na pět nebo deset let dopředu. Chtěl jsem práci ukončit v rozumnou dobu. Raději v poloze, kdy ostatní říkají: Ještě to o kousek prodloužíme, než aby říkali: Už abychom se vás zbavili.

* S jakými pocity odcházíte?

Snad můžu říci, že něco dobrého tady po mně zůstává. Spousta věcí se podařila vybudovat. Právě to jsou momenty, které takové rozhodnutí usnadňují.

* Přesto byl pro vás minulý rok velmi zajímavý. Zasedl jste v porotě britského pivního festivalu, získal titul Sládek roku 2008. Chtěl jste schválně odejít na vrcholu kariéry?

Tak krátkodobě jsem to neplánoval. První termín jsem viděl už na konci roku 2007. Požádali mě ale, abych pokračoval dál. Další přidávání let nebo měsíců už by určitě nebylo to pravé.

* Pokud byste zůstal ještě rok, stal by se z vás nejdéle sloužící sládek v historii pivovaru.

To ano. Nejdéle sloužícím je kolega Miloš Heide, s nímž jsem se střídal. Je zajímavé, že za dobu více než 110 let historie pivovaru jsme téměř polovinu jeho existence pracovali jako sládci my dva. S nikým jsem ale závodit nechtěl.

* Celkem vám jako sládkovi prošlo pod rukama 21,5 milionu hektolitrů piva. Jak člověk zabrání, aby se z takové práce nestala rutina?

Výroba piva je biochemický proces založený na funkci živých organismů - kvasinek. Vždycky říkám, že tu nevyrábíme hřebíky. Je to živý proces, který je třeba sledovat. V tom je práce v pivovaru zajímavá.

* Co všechno se za dobu vašeho působení v pivovaru změnilo?

Měl jsem obrovské štěstí, protože jsem přišel do doby velkých proměn. V roce 1965 Budvar vyráběl 270 tisíc hektolitrů piva ročně, v roce 1990 už to bylo 450 tisíc. Od té doby se jeho kapacita ztrojnásobila. Nyní je na 1,35 milionu hektolitrů za rok. Měnilo se téměř všechno a já se toho účastnil a ovlivňoval výběr technologií a strojů. Období změn v 90. letech bylo úžasné.

* Budvar se vyváží do více než padesáti zemí světa. Kolika cizími jazyky hovoříte?

Není to zas tak velká sláva. Když jsem přišel ze školy, uměl jsem takovou školní angličtinu. Pak jsem začal studovat němčinu, udělal jsem si z ní státnici a pak i z angličtiny. Ze staré doby umím ještě rusky. Také jsem se začal učit franouzsky, ale skončil jsem po roce. Je to nádherná řeč, ale velmi složitá.

* Který jazyk je pro sládka nejdůležitější?

České pivovarnictví je technologicky vázáno na německy mluvící země. Takže němčina je nutná. To jsem tloukl do hlavy i všem svým následovníkům.

* Byly to právě cizí jazyky, které vám otevřely cestu ke kariéře?

V 70., 80. a na začátku 90. let byl problém najít někoho, kdo by byl schopný jet s našimi dodavateli třeba do Brazílie a mít tam přednášku o českých pivovarnických surovinách. To byla šance. Paradoxně mi pomohlo to, že jsem se účastnil studentského hnutí a po roce 1968 mi to při kádrování spočítali. Tím, že mě strčili pod vodu, jsem měl možnost a čas si jazyky dodělat a dostat se na úroveň, která už je použitelná.

* Která země vás při cestách nejvíce zaujala?

Určitě Anglie. Na toto prostředí nejvíce vzpomínám. Je zároveň naším druhým největším zahraničním trhem. Cítím, že tam jsem nejvíce něčemu pomohl.

* Na co si například vzpomenete?

Třeba když jsem před spoustou let na letišti Heathrow v Londýně přecházel přes imigračního úředníka. Dával mi různé otázky. Říkal jsem, že přijíždím pracovně kvůli značce, kterou tam prodáváme. Měl jsem tehdy s sebou tašku s logem Budvaru, tak jsem mu ji ukázal a řekl, že ji asi zná. Odpověděl: Znám ji více, než by možná pro mě bylo dobré.

* Na jaké rozhodnutí v roli sládka jste nejvíce pyšný?

Třeba když se v Budvaru instalovaly nové tanky pro kvašení piva nebo horizontální tanky pro ležení piva. Ty bych mohl možná označit tak trochu za své. Měl jsem nápad s jejich netradiční velikostí. Nechtěl jsem, aby mezi nimi bylo spousta nevyužitého místa. Před námi to ještě nikdo nevyzkoušel.

* Je ještě něco dalšího, co po vás v Budvaru zůstane?

Na výrobu piva používáme vodu z artéských studní. Budějovická voda má v sobě vždy určitý obsah železa. Řešili jsme, jak ho při čerpání odstraňovat. Přišli jsme na princip, který se používá při čeření mladiny. Odborníci tvrdili, že tak to určitě nepůjde. My jsme to ale nakonec podle pivovarnického principu udělali a funguje to dodnes.

* Co byste naopak změnil?

Právě když jsme rozhodovali o horizontálních tancích, tak tu bylo oddělení s novými nerezovými káděmi. Ty tenkrát představovaly technologický vrchol. Přemýšleli jsme, jestli ty tanky dát i místo kádí. Mně jich bylo líto, proto tam dodnes stojí nevyužité. Byla to chyba.

* Mohou obyvatelé exotických zemí rozumět českému pivu?

Přístup je rozmanitý. Třeba v Japonsku jsme nabízeli naše pivo zájemci, který řekl, že máme přijít, až bude budvar takový jako piva, která se v zemi vyrábí a konzumují. Nešlo mu vysvětlit, že piva se importují právě proto, že jsou jiná než ta místní. Třeba v Německu je přístup přesně opačný.

* Proč je Budvar úspěšný třeba v Austrálii nebo na Novém Zélandu?

Jako stále důležitější se ukazuje právě to, že my si díky postavení národního podniku můžeme dovolit pracovat tak, jak ostatní nemohou. Sládek v jiném pivovaru nesmí ani pomyslet, že by nakupoval tak drahý chmel jako já. Pak z té mimořádné suroviny děláme mimořádné pivo, za které si také můžeme říci mimořádnou cenu.

* Nebojíte se toho, že prodejem, o němž se stále mluví, Budvar tuto pozici ztratí?

Pokud by se privatizoval tak, jak o tom nyní mluví vláda, tedy, že by se změnil z národního podniku na státem vlastněnou akciovou společnost, pak se nic nezmění. Horší by bylo, pokud by budějovický pivovar koupila nějaká velká zahraniční společnost.

* V čem?

Takovéto koncerny mají na všechny své společnosti stejný metr. Sledují především ekonomické tabulky. Nezabývají se tím, jestli je něco výjimečné. Netroufl bych si tvrdit, že by na Budvar, v případě jeho převzetí, uplatňovaly jiná pravidla a pohledy.

* Co by to pro Budvar znamenalo?

Z pozice výjimečnosti by se posunul do středního proudu. Stal by se jedním z davu.

* Pivo je tedy úspěšné právě tím, jak moc je zvláštní?

Vezměte si, kolik značek je třeba v Americe. Objednáte si u baru třetinkovou lahev. Poprvé se napijete a zjistíte, že tomu pivu nic nechybí. Pak dopijete do třetiny, řeknete si, že je to docela fajn. Jenže pak zjistíte, že ta zajímavost rychle mizí. Když je lahev prázdná, tak si říkáte, že na další už chuť nemáte. Všichni zvenčí nám závidí právě to, že naše piva jsou pitelná. To znamená, že máte chuť na další.

* Je právě touha po zvláštním pivu důvod, proč přibývá různých minipivovarů?

Je to odpověď konzumenta na stále větší sjednocení chutí. Lidi zajímá jiná chuť nebo třeba netradiční etikety. Na jihu Čech má malý pivovar docela dobrou šanci se udržet. Pokud je ve vlastním prostředí, majitel nemusí platit nájem a má hospodského kamaráda, který mu to pivo bude prodávat.

* Co třeba Tolar? To zní jako docela dobrá značka.

Čirou náhodou, bez jakéhokoli mého přičinění se stalo, že pražští šlechtitelé vyprodukovali sladovnický ječmen s tímto názvem. V Budvaru ho také používáme. Vždy se z legrace sladařů ptám, kdy mi začnou platit nějaké provize.

* Takže po vlastním minipivovaru netoužíte?

Těch 21,5 milionu hektolitrů mi stačí. Myslím, že piva už bylo docela dost.

* S Budvarem spolupracujete dál. Co konkrétně děláte?

Chodím na jednání o různých investicích, protože spousta práce začala už za mě. Třeba na pozemku za Kněžskodvorskou ulicí plánujeme vybudovat stavbu stáčecího komplexu. I při tom bych měl vypomáhat. Dále zastupuji podnik ve Výzkumném ústavu pivovarnickém a sladařském v Praze.

* Zdá se, že vám práce moc neubylo?

Jak kdy. Pokud nebude žádné jednání a jiná práce, zůstanu doma. Nechci nového pana starého kontrolovat ani budit dojem, že si tu chci nějaké hodiny odsedět.

* Přestěhoval jste se do nové kanceláře. Co jste v té staré novému kolegovi nechal?

Zůstal tam obraz prvního sládka Budvaru Antonína Holečka. Vždycky, když se mě lidé ptali, co tu ten pán dělá, tak jsem říkal, že dohlíží, jestli nešvindluji. Teď bude dohlížet i na pana kolegu. Zůstalo tady i čelo sudu s pivovarnickými nástroji, které jsem dostal od mistra bednářského k padesátinám. To řemeslo už dnes neexistuje, nicméně taková připomínka k pivovaru patří.

* Co zdobí vaši novou kancelář?

Keramický korbel s věnováním k šedesátinám, který zatím stojí u mě na vejminku na stole. Vzal jsem si také stříbrný korbel, který jsem dostal od britského cechu spisovatelů. Do třetice také třeba měděná nádoba s tepaným povrchem, takzvaný mazák. Ten jsem dostal od ředitele Bočka ke svému odchodu.

* Mohl jste mluvit do výběru svého nástupce?

Těší mě, že se se mnou ředitel radil. Rozhodnutí ale bylo na něm. Sládek je totiž jeho nejbližší spolupracovník. Já byl jen konzultant.

* Když si za pět let objednáte Budvar, bude chutnat pod vedením nového sládka Adama Brože stejně?

Potěšilo mě, že pan starý Brož prohlásil, že chce zachovat výjimečnost budějovického piva a to, co se zde v minulosti vytvořilo. Pokud to takhle bude chápat, bude to jenom dobře.

* Čemu se chcete nyní ve volném čase věnovat?

Zatím jsem hodně cestoval služebně a manželku s dětmi nechával doma. V poslední době si říkám, že bych měl ten čas dohnat. Rád bych manželce některé země ukázal. Už jsme spolu byli třeba v Londýně.

* Vaše dcery už asi mají jiné zájmy?

Obě už dostudovaly. Starší nám před rokem pořídila vnučku. I u mě to funguje stejně jako u všech ostatních. Vlastní děti člověk nějak vychová a protlačí životem. Nakonec si sotva na něco vzpomene, naštěstí jsme si tenkrát psali deníčky. Vnučku si ale vysloveně užívám.

* Josef Tolar (66) Narodil se v Počátkách na Vysočině. Absolvoval Fakultu potravinářské technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Od roku 1965 pracuje v Budějovickém Budvaru, posledních 24 let v roli sládka. Z tohoto postu odešel k 31. prosinci 2008 do důchodu. S podnikem dál spolupracuje jako poradce. V 70. letech pracoval v týmu, který vyvíjel první nealkoholické pivo v tehdejším Československu. V prosinci 2002 převzal cenu Britského cechu spisovatelů a novinářů píšících o pivu - stříbrný korbel. Vloni v srpnu jako první Čech v historii zasedl v odborné porotě, která volila Nejlepší pivo Velké Británie. Získal také titul Sládek roku 2008. Tolar je ženatý, s manželkou, středoškolskou učitelkou, žije v Budějovicích. Má dvě dcery a těší se z první vnučky.

Zdroj: Zprávy iDnes.cz | Autor: Lenka Zimmelová