Nejen renomované giganty, ale také malé rodinné pivovary, ba i minipivovary mají svoje hrdiny. Vybrali jsme zástupce tří nesouměřitelných provozů. Co mají společného? Lásku k českému pivu a úctu k naší tradici.

Sládek Plzeňského Prazdroje: Nevařím. Už jen podepisuju

Jedeme do vnitřní zóny pivovaru Plzeňský Prazdroj, chráněné druhou závorou. Ta první kříží cestu hned na bráně.

„Paní Šádková vám sem volala, že potřebujeme vzít dovnitř novináře,“ volá tiskový mluvčí plzeňských pivovarníků Jiří Mareček na paní z ochranky.

„Mně sem nikdo nevolal,“ říká paní.

„Tak jim tam zavolejte.“ Kolem je čisto jako na nádvoří kláštera...

„Tam to nikdo nebere.“ „Prosím vás, já bych měl možná taky právo vám zavolat,“ vmísí se do sporu muž na sedadle spolujezdce, „já jsem Hlaváček.“ „To by moh říct každej.“ Přitom muž vedle řidiče je opravdu Jan Hlaváček, vrchní sládek Plzeňského Prazdroje. A také poslední ze slavné dynastie českých sládků, která v našem pivovarnictví znamená totéž co rod Steimarů a Kodetů na divadle.

Pivo vařili už jeho prapradědeček a pradědeček. Ale až dědeček začal účinkovat na první pivovarské scéně: v roce 1929 vyhrál jako sládek znojemského pivovaru konkurz na vrchního sládka Plzeňského Prazdroje. Jeho život byl lemován velkými činy, aspoň jeden za všechny: po válce se postavil proti většině, která chtěla zlikvidovat rozbombardovaný pivovar Gambrinus, zrekonstruoval ho a vytáhl na špici.

Otec Jana Hlaváčka si jako buržoazní synek odkroutil vojnu u pétépáků a začal v plzeňských pivovarech od píky. Dotáhl to na generálního ředitele. Klíčové zásluhy? Odrazil normalizační pokus soudruhů zjednodušit výrobní technologii Prazdroje. Vláda ho chtěla vařit rychleji a víc, protože byl významným zdrojem deviz. Postavil také sladovnu, díky níž může Prazdroj stoprocentně kontrolovat kvalitu jedné ze strategických výrobních surovin.

Dědeček napsal základní učebnici sládka – knihu Pivovarnictví. Otec ji doplnil. Pořád vychází, je aktuální. „Když jsem přijel do Ruska, chtěli místní odborníci, abych jim ruské vydání podepsal aspoň já,“ směje se Jan Hlaváček. V jeho dnešní kanceláři, kde visí portrét T. G. Masaryka, měl dědeček služební byt.

„Na chalupě se děda s otcem bavili jedině o pivu,“ vzpomíná Jan Hlaváček. Sám začínal v Plzeňských pivovarech jako brigádník a prošel všechny provozy. Vypracoval se na vrchního sládka. To už místo mrtvého dědy vedl s otcem hovory o pivu. „Laikovi to nic neřekne,“ váhá, „ale přeli jsme se třeba, zda zachovat konzervativní chmelení piva na gramy, jak doporučoval on, nebo zavést chmelení na alfu, což jsem chtěl já. Zkrátka o odborných detailech.“

Když se však například místo kvasných kádí a ležáckých sudů uváděly do provozu cylindrokónické tanky, čekal Jan Hlaváček s představenstvem, co na novotu řekne parta „starejch pivovarskejch“ v čele s jeho tatínkem. Ten je ve zkušebním provozu nadšeně doporučil. Prohlásil, že je z nich pivo ještě lepší než to jeho.

V jednom se Jan Hlaváček s otcem neshodl. Dostal od něj nůž na dopisy. Na střence stojí vyryto: Sládku, drž se svého komína. Tou dobou už plzeňští pivovarníci uvažovali o licenční výrobě prazdroje v Rusku a v Polsku. Otci se to nelíbilo, ale syn už měl jako vrchní sládek na starosti právě tyto zahraniční projekty. Věděl, že kdyby Plzeňští nezahájili výrobu ve vytipovaných pivovarech v zahraničí, nedokázali by uspokojit rostoucí poptávku na tamních trzích a museli by tam Prazdroj prodávat pouze v lékárnách. Otec letos v lednu zemřel, a tak nevíme, zda by mu chutnal Prazdroj třeba z pivovaru v polských Tychách.

Syn Jan doufá, že ano. Je v jednom kole. Co všechno dělá? „Nejvíc času mi zabere to podepisování lahví a plechovek,“ žertuje. Podpis vrchního sládka Plzeňského Prazdroje, pod nějž spadá i produkce pivovarů Velké Popovice a Radegast, se totiž skví na etiketě každé čtvrté lahve, kterou Češi vypijí.

A co jinak? Výrobu přece řídí počítače.

„No a co? Já říkám mladým, že správný sládek by měl minimálně jednou denně projít celý pivovar, všechny provozy. Teda pokud ho tam ochranka pustí,“ směje se.

Ale to už jde závora konečně nahoru.

Zdroj: MF Dnes.cz | Autor: Ladislav Verecký