Přes 300 lidí se včera přišlo do velké obřadní síně plzeňského hřbitova rozloučit s jednou z největších postav českého pivovarnictví Ivo Hlaváčkem. Bývalý ředitel Plzeňského Prazdroje, který má velký podíl na vybudování největšího pivovaru v zemi, zemřel na počátku minulého týdne ve věku nedožitých 82 let.

Že se jedná o významného pracovníka pivovaru, který se oboru věnoval až téměř do posledních dnů svého života, dokazoval i smuteční obřad. Mezi hosty byli pivovarští ze všech pozic včetně pracovníků z dělnických profesí. Smuteční řeč přednesli generální ředitel Prazdroje Mike Short, vrchní obchodní sládek pivovaru Václav Berka a kněz rokycanské farnosti Jaroslav Hůlle, který prý v dobách totality pracoval rovněž v pivovaru jako výčepní. Na poslední pozemské cestě zazněla zesnulému píseň Kde je mládek, tam je sládek.

Přítomni byli samozřejmě i příbuzní zesnulého včetně synů – úspěšného podnikatele ve stavitelství Ivana Hlaváčka a obchodního sládka Jana Hlaváčka. Z dalších známých osobností se pohřbu účastnil generální ředitel Bohemia Sektu Josef Vozdecký, emeritní šéf restaurace U Mansfelda Zdeněk Prošek, známý televizní moderátor Libor Bouček, sládek pivovaru Purkmistr Josef Krýsl, primátorův náměstek Petr Náhlík, bývalý šéf plzeňských právovárečníků Pavel Stelzer a další.

Berka v hlavní řeči zavzpomínal na znojemskou pivovarskou rodinu Františka Hlaváčka, s níž se ve třech letech v roce 1929 pan Ivo Hlaváček přestěhoval do Plzně. Od mala se pak pohyboval v plzeňském pivovaře, jehož se v roce 1976 stal ředitelem. „Dodnes nezapomenu na jeho slova: Vašku, dnes se to pivo mimořádně povedlo, nalej mi ještě třetinku. A pak jsme probrali všechno důležité, co jsme každý potřebovali říci,“ vzpomínal na dobu, kdy v Plzni vedl výrobu piva, Berka. Podle něho se pro odbornou radu sjížděli za nestorem českého pivovarnictví i zástupci zahraničních pivovarů.

Smuteční hosté ale Hlaváčka neoznačili jen jako odborníka, ale také jako dobrého kolegu a přítele. „Vzpomínám, jak ještě v době, když jsem byl jen náměstkem v tehdy malém staroplzeneckém vinařství, jsem jel žigulíkem s návěsem kolem nádraží v Plzni a v té velké křižovatce u nádraží mi došel benzin,“ upamatovává se na Hlaváčka Josef Vozdecký. „Za mnou troubila auta a já jsem přemýšlel, kam si půjdu koupit kanistr a kam pak půjdu pro benzin. V tu chvíli, ale proti mně zastavil bílý žigulík a z něj vystoupil Ivo Hlaváček, tehdy velký šéf velkého pivovaru a ptá se mi: Tak co inženýre, nepotřebuješ pomoct? Řekl jsem mu, že mi došel benzin a on, i když už troubila auta i za ním, vystoupil z vozu, sáhl do kufru, vyndal kanistr a zeptal se, jestli mi má benzin i nalít. To jsem samozřejmě udělal sám a on mi jen řekl, ať mu pak někdy hodím kanistr do pivovaru do vrátnice,“ vypráví Vozdecký a dodává, že mu pomohl i jako kolega v branži.

„Když jsme neměli peníze na investice, Ivo se mi zeptal, kolik potřebujeme a pomohl nám. Byl to skvělý člověk,“ doplnil šéf Bohemiasektu.

Kdo byl Ivo Hlaváček?

Ivo Hlaváček se narodil 5. 6. 1926 ve znojemském pivovaru, v rodině známého sládka Františka Hlaváčka. Od roku 1929 žil v Plzni. V roce 1945 maturoval na plzeňském reálném gymnáziu a pokračoval studiem na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. V roce 1953 nastoupil do Západočeských pivovarů ve Staňkově na Domažlicku a pět let tam pracoval jako vedoucí laboratoře a kontrolor. V roce 1958 přešel do Plzně jako vrchní sládek. Po třicet let (až do roku 1987) řídil pivovary Prazdroj a Gambrinus jako výrobní náměstek, výrobní ředitel a nakonec podnikový ředitel.

V Plzeňském Prazdroji se mu podařilo udržet náročný technologický výrobní postup piva Pilsner Urquell i v dobách, které udržení vysoké kvality a ověřených technologických postupů příliš nepřály. Při výstavbě varen Prazdroje v letech 1969/1970 odmítl všechny neověřené experimenty a zasadil se o použití klasických maloobjemových měděných varních souprav. Na počátku 80. let minulého století díky svému odborného rozhledu zajistil výstavbu nové sladovny, díky které má Plzeňský Prazdroj i dnes možnost připravovat svůj vlastní, jedinečný slad plzeňského typu.

Zdroj: Plzeňský deník | Autor: Jiří Kokoška