Životní osudy otce chuti piva Radegast Jaromíra Franzla. Třikrát ve svém dlouhém životě Jaromír Franzl utíkal.

Nejprve jako sotva měsíční kojenec se svými rodiči v roce 1918 před následky bolševického převratu z Ruska, o jednadvacet let později před nacisty z Brna a v roce 1953 musel ustoupit před těžební činností OKD. Doslova z hodiny na hodinu musel zavřít karvinský pivovar, který stál na poddolovaném území.

Na konci šedesátých let nastoupil jako sládek v tehdy novém pivovaru v Nošovicích. Stál za hořkou chutí známého Radegastu.

Za svou celoživotní činnost byl letos uveden do Síně slávy českého pivovarnictví. „Otec pracoval v rižském pivovaru jako sládek, po revoluci jej bolševici poslali, protože byl strojař, pracovat na dráhu do Penzy,“ popisuje Jaromír Franzl důvody, proč se narodil až v dalekém Povolží.

Při útěku před násilnostmi bolševické diktatury přišli rodiče Jaromíra Franzla o vše. „Měl jsem jeden měsíc, když se mnou rodiče prchali z Ruska. Museli tam nechat otcovy úspory i peníze, které měla maminka, pocházející od Lvova,“ přibližuje Jaromír Franzl těžkosti útěku.

Po návratu do tehdejšího Československa musel jeho otec narukovat. Až po ukončení vojenské služby se mohl vrátit ke své původní profesi, nastoupil jako sladmistr v pivovaru v Zábřehu na Moravě. Byl pátou generací sládků v rodině Franzlů.

O tom, že Jaromír Franzl bude ve šlépějích předků pokračovat, rozhodla až okupace Československa nacistickým Německem. Po událostech 17. listopadu 1939 byly české vysoké školy uzavřeny a mnoho studentů skončilo v koncentračních táborech.

„Měl jsem štěstí, že jsem nebydlel v nechvalně proslulých Kaunicových kolejích v Brně, ale na privátu v Králově Poli,“ popisuje dobu, kdy události okolo pohřbu Jana Opletala vyvolaly hromadné zatýkání studentů, tehdejší student medicíny Jaromír Franzl. „Z Brna jsem se před nacisty schoval v kolínském pivovaru, kde jsem nebyl tolik na očích,“ popisuje svou záchranu před možnou cestou do koncentračního tábora.

S německými okupanty se setkával ještě několik let. Po válce totiž odešel do pivovaru v Hanušovicích, ležících na území někdejších Sudet. Banderovci tam řádili ještě v roce 1947.

Padesátá léta jej zastihla již jako ředitele karvinského pivovaru. Následky války a dopady plánování tehdejších komunistických vládců byly vidět na každém kroku. „Pivo jsme vařili podle toho, jaké jsme zrovna dostali suroviny,“ popisuje tehdejší možnosti. „Sládek mohl ovlivnit jen technickou část vaření, několikrát se dokonce stalo, že jsme vařili pivo z arabského ječmene.“

Konec karvinského pivovaru se však rychle blížil. Podle těžebních plánů nedaleké šachty Gabriela se sice horníci měli dostat pod pivovar až v roce 1959, ale heroické plnění plánů vše změnilo.

„Ředitel šachty měl jet ke Stalinovi, a tak si dal závazek. Šachta byla pod pivovarem o šest let dříve. 13. dubna jsem šel ještě za tmy po dvoře a zakopl o třiceticentimetrový schod. Byl to důlní propad. Na spilce byly popraskané kádě, ze kterých vytékalo pivo. Ještě ten den přijel generální ředitel z Prahy a doslova do hodiny celý pivovar zavřel,“ popisuje Jaromír Franzl poslední okamžiky karvinského pivovaru.

Přes různé funkce na ředitelství severomoravských pivovarů se dostal v roce 1960 do pivovaru Ostravar. Do Ostravy tehdy mířili brigádníci z celé republiky a spotřeba piva byla nevídaná. „Ostravský pivovar měl kapacitu 350 tisíc hektolitrů, ale vařili jsme běžně přes půl milionu hektolitrů ročně. Do Ostravy se i tak muselo dovážet pivo z celé republiky. Samozřejmě, že se vozilo hlavně to, co nemohli jinde prodat,“ popisuje Jaromír Franzl důvody, které vedly k založení nošovického pivovaru.

Tam koncem šedesátých let začínal zkušební provoz a pivovar stále neměl sládka. „Znal jsem se s ředitelem Petrášem, ten mne oslovil a já do Nošovic, kam měli všichni strach jít, šel,“ popsal otec chuti nošovického Radegastu svou cestu do pivovaru. (MF Dnes)