Sto šedesát pivních píp na jednom místě. Sen pivaře? Kdepak. To Svijanské slavnosti vzdaly hold národnímu nápoji. Letos už po dvaadvacáté. A s účastí 16 tisíc lidí.

Je sobotní dopoledne. Krátce před dvanáctou. Už za hodinu vypuknou ve Svijanském Újezdě tradiční pivní slavnosti. Přijíždím k areálu s úmyslem prohlédnout si poslední přípravy dřív, než to vypukne. Pozdě. Svijanské slavnosti začaly. Bez velkých oficialit a beze mě.

Parkoviště se pomalu plní. Na jedno mě hned navigují příjemní chlapíci. S přehledem korigují dopravu i o pár hodin později, kdy příjezdové cesty začínají houstnout. „Vejdou se sem všichni, už to známe,“ smějí se a vtipkují, přestože je na rozpáleném parkovišti čeká celodenní služba a hlavně noční exodus poté, co úderem druhé starosta ukončí letošní ročník. U branky mě míjí třicátník s visačkou pivního výcvikového tábora. „Jen vstal, požil a hned ožil,“ prozradí tajné heslo pivního bratrstva. Pohoda je všudypřítomná. Už chápu, co sem lidi tolik táhne.

Z okolí sem zamířili auty, na kolech i pěšky. Z Liberce a Turnova vypravili dokonce autobusy a směrem od Tanvaldu celý pivní vlak. Jenže zvuk a hlavně chuť Svijan jsou známy i za hranicemi. Hned u prvního stánku stojí tři mladí cizinci. V ruce kelímek, v očích blaženost. Hlava jim jde kolem z nabídky jednotlivých stánků, a to ještě nevědí o letošním hitu – pivní zmrzlině.

„Nejvíc asi půjde Svijanský máz,“ pozoruje od pípy naše rozpaky Radka Třmínková, jedna z mnoha šikovných brigádníků. „Ale hodně se pije i pšeničné pivo Weizen bier, to je loňská novinka. Někteří jdou rovnou po svém oblíbeném, jiní poctivě zkoušejí jedno po druhém,“ směje se. Mě odhadne na Kněžnu. Černé, karamelově sladké pivo. Namísto toho se ubírám ke stánku, kde čepují nealko. Mám pocit, že dotazy, kde že ho točí, vzbuzuji lehké opovržení .

Pivo pro vozky

„Žádné kšefty?“ ptám se, když dorazím ke stánku se svijanským Vozkou. „Ale kdepak, řidičů je tu hodně,“ směje se Jiří Doležal a už ho točí.

S kelímkem a pocitem, že jsem promarnila předchozích 21 ročníků, se vydávám do zadní části areálu. Odpoledne to tam rozbalí Svijanka a také dixielandové kapely z Liberce. V bazénu se místo lahváčů chladí naháči. S trochou nezastíraných obav je pozoruje posádka záchranky.

„Přiznám se, že ten bazén tu moc ráda nevidím, No, zatím je to pohoda, uvidíme co s večerem, snad nedojde na facky,“ netají se lékařka posádky Lucie Langová. Na Svijanských slavnostech má stejně jako já premiéru. Na její slova naštěstí nedošlo. Během dne sice měly se sestrou Jitkou Bryksovou plné ruce práce, ale šlo spíš o naraženiny, odřeniny, lehce zmožené alkoholem. Ani bazén, který vzbuzoval odpoledne její obavy, se nestal hrozbou. „Pořád tam hlídal někdo z organizátorů, měli to tu skvěle zajištěné,“ zhodnotila lékařka na druhý den.

„Byl jsem tu s kamarády před pěti lety, letos jsem přijel sám, trochu z nostalgie,“ prozrazuje mi u jednoho ze stánků Josef Truhlář. Je z Tanvaldu a sám se tu rozhodně necítil. Mezi tolika pohodáři to snad ani nešlo. „Byl jsem už zvědavý, pořád o tom jen čtu. Navíc, kde dneska uslyšíte na živo Petra Spáleného nebo Dalibora Jandu?“ přidává se další návštěvník. Oslovuji starší pár s batůžky. Vypadají spíš jak turisté než pivaři. „Ale my jsme turisté,“ směje se dvojice z Mladé Boleslavi. Na slavnosti je zlákala nedávná exkurze pivovaru. A také Kvasničák.

Brazilci říkají, že lidé k životu potřebují málo... Zdraví, jídlo a trochu radosti. Ve Svijanech jí bylo svrchovaně. A nejen mezi pijáky dobrého piva.

Zdroj: Liberecký deník | Autorka: Jana Švecová | Foto: Jan Škvára

http://liberecky.denik.cz/zpravy_region/svijanske-pivo-proste-tahne20110717.html