Když jsem na pivním infu objevil chystaný Den otevřených dveří, který se měl konat o poslední adventní neděli, dlouho jsem neváhal - stačilo se zaregistrovat a během chvíle jsem věděl o přesném času prohlídky. Vzpomínám si, že jsem pivovar Staropramen zevnitř (nepočítám v to pivovarskou restauraci Na verandách) naposledy navštívil 16.12. 1992 při podobné příležitosti. Škoda, že jsem tehdy nefotil, srovnání obou prohlídkových tras by jistě bylo zajímavé. Dnes ve Staropramenu používají moderní technologii, od nové varny po branická "cékáčka", kam se návštěvníci nevodí (a ono asi není o moc stát). Zbývalo vyřešit problém, co s historickou varnou a přilehlými prostory. A nové návštěvnické centrum bylo na světě, s velkou slávou a do světa vytrubovanými vynaloženými náklady ve výši cca 31 "míčů v českých", se otevřelo letos v létě. Z prostor staré varny a podvarní vznikl malý prohlídkový okruh, náměstíčko a stylový bar, kde návštěvníci mohou na závěr exkurze popít z poněkud fádní nabídky smíchovské velkovýrobny. Zařízení baru hodnotím velmi dobře, spojení historických reklam, replik stolů a židlí, ale i moderny v podobě řešení stěn či designu výčepních stolic se prostě povedlo. Rovněž ručně vyráběné pivní sklo nadchne. Za výrazný zápor považuji absenci nealko nápojů (studených i teplých, dokonce chybělo i nealko pivo), takže mladší návštěvníci musí sedět nasucho.

Teď k exkurzi samotné. Přijde mi, že mezi sebou velké koncerny soutěží o to, kdo je nejmodernější, kdo je nejvíc in a cool. Tady ve Staropramenu tvrdí, že starý okruh byl moc dlouhý, únavný apod. Zato nová trasa je odlidštěná, turisty vede hlas z automatu a světla, která se rozsvěcují a zhasínají tak, abyste byli nasměrováni na určitý podnět, asi jako slepice v drůbežárně, když se po nich něco chce. Promlouvá k vám i duch pana starého Paspy, řvou na vás z reproduktorů zvuky jak z multikina, nespočet rozsvícených obrazovek na vás prostě cosi chrlí. Zajímavá byla z mého pohledu stará laboratoř, ukázka stáčecí linky a pivovarská nákladní tatrovka. Osazení staré varny "hightechaudiovideo" vybavením nepovažuji za vkusné. Mimochodem, když už se chlubím, jaký balík jsem do úprav vložil, měl bych také důsledně kontrolovat kvalitu provedené práce. Některé detaily působí přinejmenším odfláknutě, zkuste si zblízka prohlédnout obě scezovací korýtka (to druhé bude pravděpodobně atrapa). Celkově vzato, když porovnám podobné moderní trasy, namátkou Velké Popovice, Prazdroj, Gambrinus, opravdu mi se Staropramenem splývají. Jeden napodobuje druhého, nikdo není svůj, výrazně svůj. Já se ptám, proč? Vám se tyto exkurze líbí? Co já bych dal za klasickou prohlídku, procházku pivovarem, jakou jsem podniknul před devatenácti lety. Zavítat taky na spilku, do sklepa, na filtraci a stáčírnu, jít několikrát přes pivovarský dvůr a na závěr ochutnat z tanku natočené výborné pivo, třeba v zasedací místnosti akcionářů, jak tomu bylo tehdy.

Aspoň že ty vzpomínky zůstaly. A taky vůně díla linoucí se z varny přes Smíchov, podle směru větru dál do Podskalí nebo Podolí či na Pankrác, tu naštěstí stále ještě je.

Poznámka na závěr - pokud se chystáte navštívit poslední funkční pražský průmyslový pivovar, vězte, že vchod je z ulice Pivovarské, čili z boku. Běžná cena vstupenky činí 199 Kč na osobu za zhruba 35-ti minutový okruh. V baru pod náměstíčkem lze posedět i bez nutnosti projít návštěvnickou trasu, dále je tam možnost zakoupit si propagační a upomínkové předměty.

Fotky naleznete ve fotogalerii zde

Zvětšit obrázek

Po středeční akci v pražské restauraci V Melantrichu, kde jsem měl možnost seznámit se s pivem stejnojmenné značky, mě čekal další pivně poznávací vrchol tohoto týdne - pouť v Břevnově a degustace u přátel z Ovipistánu. Avizovaná možnost ochutnávky piva Benedikt a svěcení nového mikropivovaru na Břevnově mě zlákaly k návštěvě této poněkud odlehlé části Prahy. Místo samotné známe snad ze všech pramenů o pivovarnictví v Čechách - jde o první psanou zmínku o vaření piva na našem území (r. 993). Předpokládám, že vaření piva u nás před tímto datem bylo tak samozřejmou a všední záležitostí, že se zkrátka o něm nepsalo. Břevnovský pivovárek přestal vařit pivo koncem 19. století, jeho budova v hospodářském dvoře u kláštera pak byla zbořena v souvislosti s rozšiřováním karlovarské silnice. Obnovit vaření a navázat na letitou historii břevnovského pivovarnictví plánuje v letošním roce společnost Pivo Praha, kterou si mnozí z nás spojí hlavně s Pivovarským domem v Ječné ulici či Pivovarským klubem v Karlíně. Slibovaná piva se skutečně dala v mumraji před klášterní branou objevit - Benedikt světlý dvanáctistupňový ležák je zatím vařen v Kácově, Benedikt Imperial Pilsen 20° pochází z Pivovarského domu. Jak mě ujistil pan Václav Potěšil, receptura je daná a budoucí piva z Břevnova by teoreticky vzato měla chutnat naprosto stejně. Já jsem okoštoval dvandu, která rozhodně nezklamala, avšak ani výrazně neuchvátila, prostě klasický ležák. Co se týká místa nového pivovárku, to leží pod klášterní hospodou a zatím tam probíhají stavební úpravy (viz foto v galerii).

Škoda jen, že nedošlo k naplnění slibovaného, ovšem pan Potěšil se svým kolegou návštěvníkům pouti připravili jiný jedinečný zážitek - živé vaření piva podle receptu Tadeáše Hájka z Hájku, a to i za nepříznivého deštivého počasí. Měděná replika varního kotle a dřevěná scezovačka se slámou, oheň, voda a dva hlavní aktéři netradičního představení se postarali o pěkný zážitek. Obecenstvo mohlo shlédnout spaření slámy, ohřev vody, zjišťování teploty vody prstem (žádný teploměr, vždyť tenkrát taky ještě neexistoval), vystírání, snad i rmutování a další technologické procesy (to už jsem ale areál břevnovského kláštera opustil). Doufám, že se pivovarníkům jejich dílo zdařilo a že již pěkně kvasí. Dej Bůh štěstí!

Následoval přesun po kolejích do Lysé nad Labem, kde využívám asi hodinové přestávky průzkumem zdejší pivní situace. Moje kroky mě neomylně vedou ke stánku před nádražím - na čepu rohozecká desina, pak pokračuji hlavním bulvárem až k náměstí. Pivně pusto, jen logo Nymburka na jakési rybárně mě potěšilo (avšak bylo zavřeno), náhle v dáli před sebou spatřuji zelenou oázu s Konradem. Ocitám se v klubu kina, je tu prázdno a na čepu dvanáctka Konrad v nefiltrované podobě, výborná, ale "měla by se vychladit"... Co naplat, více času nemaje odcházím k vlaku směr Mechov, tedy Hradec Králové. Tam funguje pivovar jediného cizího státního útvaru na území ČR, o němž vím. Ovipistán. Početně malý, pivně bohatý. Naštěstí pas není potřeba a místo nalézám také velmi snadno. Je však již po várce, která probíhala v ranních hodinách. Dílo se chladí, proběhne i oficiální předání darů představitelům vlády. Seznávám, že se s degustací začalo též v brzkých ranních hodinách, někteří jedinci jeví známky lehkého opotřebení (například i jedna známá tvář ze Zlých časů). Tmavá vícnežtřináctka První dáma je pravým balzámem, vyjevuje se mi ozvěna dobrých flekovských časů, jednoznačně můj favorit večera. Světlá dvanda je tak bohužel ve stínu První dámy, i když i ona je skvělá. Ta pěna - drží jako přibitá (žádný tetrahop), jak oni to ti kluci dělají... Perfektní večer, díky, těším se na příští posezení a ochutnání z téhle várky. Fotky naleznete ve fotogalerii zde a zde

Zvětšit obrázek

Třetí zářijová sobota tohoto roku přichystala nejen slunečné počasí, ale i nemálo pivních událostí, z nichž opravdu nebylo lehké vybírat. V mém případě už bylo opravdu načase uspořádat rodinný výlet a chopit se volantu (tedy nekonzumovat tekutý chléb), abych odčinil sobecky pojaté Vykulení a hlavně proflámovanou noc kdesi na Bulovce z minulého týdne, mlhavě tuším že U Richterů. Celý plán výletu vznikal postupně - veřejnosti se měl představit pivovárek v Ujkovicích a od loňského podzimu zrál v mojí hlavě nápad navštívit s dětmi prohlídkový okruh na Starých Hradech nazvaný Zámecké pohádkové sklepení. Málokterý z turistů ovšem tušil, že jde v tomto případě o původní pivovarské sklepy (možná o tom nevěděla ani slečna průvodkyně), v nichž s oblibou zimují netopýři, a proto je tento okruh zpřístupněn pouze sezónně, na rozdíl od Pohádkové půdy, kterou můžete spatřit skoro kdykoliv. Tak jsem to šikovně navlékl, že se rodina těší na výlet, a to ještě nikdo z nich netuší, že si přidám dvě krátké zastávky.

Vyrážíme naoko nejdřív za Slepým krtkem, ale cesta zrovna vede přes Březno, kde už sice pivovar nestojí, avšak kde zámecká budova ukrývá staré pravděpodobně pivovarské sklepení. Je bohužel skryto dokonale, zamčené dveře a nikde nikdo, též i málo času domáhat se shánění pověřené osoby s klíčem. Tak fotím jen onen vchod do sklepů. V současné době se zámeček v Březně zdárně opravuje (a to i v sobotu), což je chvályhodné. O mnoho lépe jsem pochodil v Domousnicích, kde je k vidění přestavěná budova pivovaru (byť jen jeho jedné zbylé části) a hlavně zachovalé sklepy ve svahu za pivovarem. Dnes se nad nimi rozprostírají vinice, které jsou v soukromých rukách stejně jako vedlejší zámek, kde jsem dostal hodně vynadáno, že jsem do sklepů lezl. Asi jsem vyšel s nějakou tou pavučinkou či vrstvou prachu ve vlasech navíc.

A teď už vzhůru za Slepým krtkem! Obec Ujkovice s necelou stovkou duší nacházím snadno, avšak nalézt zrušené nádraží, kde je dnes Krtek doma, byl už o něco těžší úkol. Podvědomě jsem počítal se směrovkami nebo nějakým poutačem, který by neznalého dovedl, realita však byla nekompromisně drsná - kde nic, tu nic. Naštěstí mi cestu poradili ujkovičtí sousedé, a tak jsme bývalé nádražíčko nad obcí snadno dohledali. A zábava už byla v plném proudu, na čepu zatím polotmavá jedenáctka, k zakousnutí jak studená, tak i teplá kuchyně (udírna jela na plný výkon), ceny lidové - pamatuji si pivo a klobásu z udírny za 20 Kč. Nejen pro děti byl přichystán pingpongový stůl a petang, pro zájemce byla k dispozici miniprohlídka pivovárku s výkladem pana sládka. Zatím spíš domovarničení než minipivovar, ale provozované se zápalem. Pivo jsem bohužel na místě neochutnal a musel se spokojit s natočenou petkou, která po celodenním pobytu v autě hodně utrpěla, a slabší nátury by ji s chutí vylily. Slabá pěnivost a svíravě suchý charakter opravdu připomínaly spíš leckteré domovarnické vzorky a pokusy, ale zda to bylo v reálu lepší, nevím a mám tedy úkol příště ochutnat u zdroje. Docela mě překvapilo množství lidí na zahradě u pivovárku, nečekal bych ani polovinu, a to je dobře. Sympatickému pivovárku držím palce, ať se daří.

Dalším cílem výletu je hrad, co hrad - přímo hrady, a to už poměrně letité, inu Staré Hrady (zastávku Dětenice dnes tedy vynechávám). Původně ves nesoucí jméno Stará s původní tvrzí přestavěnou na renesanční zámek v poslední čtvrtině 16. věku naštěstí stojí dodnes, i když by tomu tak být nemuselo. Roku 1921 díky pozemkové reformě připadl zámek státu a postupně chátral, dokonce natolik, že v roce 1960 soudruzi rozhodli o jeho demolici. Jako zázrakem se však podařilo lidem okolo nového předsedy MNV pana Holmana celý zámek zachránit a najít využití jako depozitář literárního archivu. V devadesátých letech se zámek dostal do vlastnictví obce Libáň, po jejím rozštěpení jej vlastnila nově vzniklá obec Staré Hrady, pro kterou však toto břemeno bylo nad její finanční možnosti. Od poloviny roku 2007 má zámek nového současného majitele, manžele Sukovy, kterým se dle mého mínění vcelku daří přitáhnout turisty na nově vzniklé pohádkové expozice. Samozřejmě si něco musíte připlatit, ale děláte to s vědomím, že pomáháte udržovat kulturní památku, a je to znát.

Díky nápadu majitelů se tak můžeme podívat do opravených pivovarských sklepů, jejichž návštěvu můžu doporučit nejen pivním badatelům, ale hlavně rodinám s menšími dětmi.

Jako poslední bod výletu jsme plánovali oběd, volba padla na několikrát ověřenou lesní hospůdku Hájenka v Kersku. Bohužel, byla to nečekaná kaňka na závěr týkající se hlavně servírovaného jídla - hledám vhodné pojmenování a musím říci jediné vhodné slovo, které mě napadá - zlodějina, příští návštěva už z mé strany nebude.

Fotky naleznete ve fotogalerii zde...

Zvětšit obrázek