Chuť banánová, višňová, kávová, borůvková, mandlová... Ne, nepostáváme se nad vaničkami se zmrzlinou v dobře zásobené cukrárně, ale čteme si položky v dosavadním sortimentu ochucených piv v Pivovarském domě v Ječné ulici v Praze.

Také chuť kopřivová, limetková, eukalyptová, pivní sekt. I barvou se tyto pivní kuriozity liší od místního klasického světlého a tmavého ležáku - a lákají hlavně dámy.

Věci se skutečně dávají do pohybu. Jinak bychom asi v metropoli nenarazili na X-Beer 33 z minipivovaru U Medvídků, tuzemský příspěvek do spontánní soutěže všetečných sládků o nejsilnější pivo na světě.

Marně bychom hledali třeba pšeničné pivo vařené podle starobavorského receptu a kvašené pomocí bavorských svrchních kvasnic v libeňském Richtrově Pivovaru u Bulovky.

Ječmen na pivo, pšenice na koláče, oves pro koně.

Na vzniku českého pivního konzervatismu se paradoxně podepsal i proslavený sládek František Ondřej Poupě (1753-1805), významný pivovarský reformátor a inovátor.

Do vaření piva zavedl vědecké postupy (naučil například sládky používat teploměr) a jeho zásluhou se pověst českého pivovarnictví rozlétla po světě.

Nicméně jeho zásada vtělená do okřídlené věty "ječmen na pivo, pšenice na koláče, oves pro koně" natolik podpořila dominantní postavení ječného sladu, že ostatní suroviny byly na téměř dvě století z českého pivovarnictví až na výjimky vytlačeny.

A tak pšeničná piva, v některých zemích poměrně běžná, začali pivní hledači vychutnávat ze štíhlých kónických sklenic teprve v posledním desetiletí.

Pivovarský dům v Ječné ulici vaří pšeničný kvasnicový ležák, na točené pšeničné z Březnice lze příležitostně narazit například v Pivní galerii v Holešovicích. Z šesté pípy Pivovarského klubu v Karlíně teče každodenně pšeničný speciál z Pivovaru Náchod.

Stranou nezůstává ani žito

Z žita uvařil Pivovarský dům specialitu před dvěma lety. A koňům "ujídáme" z pytle třeba díky podílu nesladovaného ovsa v English Pale Ale, polotmavé novince Pivovaru Náchod, jež je k mání dokonce i v pražských supermarketech.

Co se zahraničních pivních značek týče, ty po dlouhá desetiletí v nabídce zcela chyběly. Že se situace mění, pozná i nezainteresovaný člověk při pohledu na vývěsní štíty značného počtu běžných restaurací.

Avšak kromě tmavého stoutu Guinness, vehementně šířeného irskými národními "pivozvěsty" takřka po celém světě, jde většinou opět o pivo plzeňského typu.

Jinak je tomu v pražských specializovaných podnicích a obchodech. Vedle nejrozšířenějších českých značek nabízejí v lahvích či soudcích nejen kompletní sortiment piva z tuzemských malých a středních pivovarů, ale milovníky rozmanitých stylů a chutí piva potěší i desítkami pivních rarit ze zahraničí.

Mnozí místní konzumenti chmeloviny by neobvyklou chuť těchto zahraničních specialit stěží ocenili. Znalců ale přibývá, a tak se před měsícem v karlínském Pivovarském klubu například zásilka lahvového "uzeného" piva z německého Bamberku nestačila ohřát v regálu, případně orosit v chladicím boxu. A je to přitom pivo velice svérázné příchuti, kterou mu dodává slad sušený v kouři bukového dřeva.

"V naší hospodě točí dva druhy piva. Desítku... a ta buď je, nebo není". Tento sarkasmus koloval v českých zemích počátkem osmdesátých let. Spolu s řadou anekdot a bonmotů odrážejících dobový marasmus přestal být aktuální.

Nabídka pivních lákadel rok od roku košatí, což vede mnohé k poznání, že české pivo dovede být výtečné, ale není na světě samo. (Gurmán)