Slávu plzeňského pivovarnictví šíří už několik let po celém světě sládek Josef Krýsl. Nejenže pomáhá při stavbě minipivovarů, ale zároveň učí, jak správně pivo čepovat a starat se o ně.

Kde všude už jste pivo vařil?

Moje první zahraniční pivovary vyrostly ve Vietnamu. Tam jsem nebyl dodavatelem, ale sládkem a šéfmontérem v jedné osobě. Chvilku jsem se motal v Kalifornii a v severním Mexiku po pivovarech, které tam stavěly české a slovenské firmy. První vlastní dodávku do ciziny jsem měl do Kalugy v Rusku, shodou okolností se tam vyrábí škodovky a licenčně pivo Prazdroj. Další pivovar byl na Slovensku v Prievalech a potom následovalo Švédsko.

Máte na svém kontě nějaký obzvláště exotický minipivovar?

Asi největší kuriozitou bylo zpracování nabídky restauračního pivovaru do Palestiny pro jediný tamní pivovar. Jeho majitelé jsou křesťané, a proto mohou vařit a pít pivo. Vesnice se jmenuje Taybeh a je několikrát vzpomenutá v Bibli. Majitelé mě navštívili v Plzni, společně jsme byli v Chrámu chmele a piva v Žatci. Navštívili několik mnou postavených malých pivovarů. Byli nadšeni, tak uvidíme, jak to celé dopadne.

V České republice v poslední době vzniká jeden malý pivovar za druhým. Myslíte, že to bude pokračovat i nadále?

Perspektiva výstavby malých pivovarů je zatím velká, ale všichni cítíme, že za pár let přijde nasycenost trhu. Ta přinese určité oddělení zrna od plev. Mnoho lidí má představu, že vaření piva je pomocí moderní techniky snadná záležitost. Technologie samozřejmě využívají řízené procesy tak, aby várky byly vždy ve stejném standardu, ale zkušený sládek je pořád nutností.

Čím to je, že se pivaři dnes ve větší míře přiklánějí k malým výrobcům?

Myslím, že vznik minipivovarů, ale nejen jich, je vlastně reakce na globalizaci všeho, co je kolem nás. Mnozí si začínají chodit nakupovat výrobky k malým pekařům, řezníkům, zelinářům. Proto se najednou objevila obliba farmářských trhů. Určitá část lidí přestala věřit v kvalitu prodávanou v mnohých supermarketech.

Kolik pivovarů se u nás vůbec může uživit?

Česká republika má před sebou možná ještě dalších 60 až 80 minipivovarů, to je asi odhad, jaký jsem udělal po návštěvě Anglie, Belgie a USA. Kolik se jich udrží, nevím, že ale všechny, co vzniknou, to se předpokládat nedá.

Jak se změnila česká pivní kultura po pádu komunismu?

Myslím, že velmi razantně, konečně začíná být pivo, vyjma laciných dryjáků, vnímáno jako nápoj mající svou gastronomickou hodnotu, a ne způsob jak dopravit do krve nějaké to promile alkoholu.

Jaký máte názor na laciná piva, která se dovážejí především z Polska?

Jsou jasnou ukázkou toho, že pro určitou skupinu lidí, a zatím je jich málo, je jedno, co piju, hlavně když se motám. Nijak se tím dovozem neznervózňuji, protože se to mě a ani mých zákazníků netýká. Je to stejné jako s krabicovým vínem. Než bych si ho koupil, tak si víno raději odpustím.

Váš syn Petr je sládkem v plzeňském pivovaru Purkmistr, u jehož zrodu jste byl. Radíte mu v jeho práci?

Ve své sládkovské praxi v Purkmistru se velmi dobře vyprofiloval. Radit mu moc nemusím, ale diskuze vedeme neustále. Dá se říci, že naše spolupráce je profesně dána, a tak si máme každý den co říci. Pomáháme si, radíme se a občas s dalšími sládky vyjíždíme na zkušenou. Vařili jsme třeba v Anglii, v Belgii, ve Švédsku nebo na Slovensku.

Zdroj: Deník | Autor: Ladislav Vaindl

http://www.denik.cz/ekonomika/plzensky-sladek-mozna-postavi-pivovar-v-palestine.html