Minipivovary nebo malé průmyslové pivovary od Destily vyjdou na 4,5 až 12 milionů korun. Zájem je hlavně ze zemí bývalého východního bloku.

Zatímco je u běžné strojírenské firmy přípitek jen slavnostním vyvrcholením dokončené zakázky, u firmy Destila rozhoduje o jejím doplacení. "Až když je náš odběratel spokojen s degustací, splnili jsme všechny podmínky smlouvy," říká Karel Dvořák, spolumajitel a jednatel brněnské společnosti specializující se na výrobu a vývoz minipivovarů a malých průmyslových pivovarů. A degustace bývají zjevně úspěšné. "I nyní, v dobách krize, jsme v situaci, kdy výrobu vlastními silami nezvládáme," přiznává.

Destilu táhne v současné době vzrůstající objem exportu (tvoří více než polovinu obratu), a to zejména do zemí bývalého východního bloku, např. do SNS, Vietnamu, Mongolska, Kuby, Sýrie. "Cesta tam je nejjednodušší, znají nás dobře z minulosti," říká Dvořák a vzpomíná na doby, kdy byl vývoz tohoto zařízení v rukou socialistického podniku zahraničního obchodu Technoexport.

Česká oktávie vs. drahý mercedes

Nejvíce pivovarů má dnes Destila rozeseto v Rusku. Postavila jich tu již 30 a probila se k devítiprocentnímu podílu na trhu. V Rusku, ale i v ostatních zemích s nepříliš silnou pivní tradicí, bere na sebe firma veškerou zodpovědnost za výsledný produkt, proslulá česká pivovarnická tradice prý totiž zavazuje. "Investorovi prostě musíme kvalitní pivo z našeho stroje vydolovat, nic jiného od nás neočekává," vysvětluje Dvořák. "Třeba Rusové považují české pivo za nejlepší na světě, a proto po nás chtějí většinou minipivovary na výrobu piv plzeňského typu," vysvětluje. A tak Destila s sebou do zahraničí vozí i sládky a kvalitní české suroviny.

Takzvané "zádržné", doplatek celkové částky za minipivovar, proplácený až po uvaření první várky kvalitního piva, dosahuje většinou deseti procent z celkové hodnoty zakázky. Na ruském trhu se však s problémy s platbami firma dosud nesetkala. "Rusové platí opravdu dobře," potvrzuje Dvořák. Na zdejším trhu, ale i ostatních trzích zemí SNS (v Ukrajině, Tádžikistánu, Ázerbajdžánu či Kazachstánu), soupeří Destila především s německými dodavateli minipivovarů, stále aktivnější jsou ovšem i maďarští či slovenští výrobci.

"Třeba Němci nebo Rakušané jsou dražší než my, zákazník si proto často raději než německý mercedes vybere kvalitní českou oktávii," pokouší se o porovnání Dvořák.

Běžně dodávaný minipivovar má kapacitu výstavu 2000 hektolitrů piva ročně a přijde zhruba na 4,5 milionu korun. Za malý průmyslový pivovar (a zároveň největší, jaký firma vyrábí) s výstavem kolem 10 000 hektolitrů ročně zaplatí zákazník 10 až 12 milionů a do Ruska jej odveze přibližně deset kamionů.

Kromě výroby malých pivovarů realizuje Destila i dodávky jednotlivých kusů zařízení, obzvláště varen nebo speciálních naplavovacích filtrů i do zemí, jako jsou Japonsko, USA nebo Hongkong. Kuriózní prý byla dodávka do Peru. Zákazník, jenž si přijel pro minipivovar, si okamžitě objednal i dodávku pěstitelské pálenice. "Když uviděl destilační aparát, hned ho chtěl," vzpomíná Dvořák. Zařízení nyní v Andách vyrábí rum ze zkvašené cukrové třtiny a destilát z ananasu. Výroba a dodávky pěstitelských pálenic byly přitom dlouho výhradně tuzemským artiklem dominantně moravským.

V Česku se musíme polepšit

Ještě před pár lety vyráběla Destila ročně kolem pěti minipivovarů (či malých průmyslových pivovarů), letos jich postaví osm. Údajně by jich bez problémů udala na trhu každý rok až celý tucet. "Chceme rozšířit výrobu, ale narážíme na nedostatek kvalifikovaných lidí," stěžuje si Dvořák. "Citelně nám chybějí hlavně vysoce kvalifikovaní dělníci," říká.

Za celou dobu existence postavila firma mnoho desítek minipivovarů, nicméně v tuzemsku překvapivě pouze tři. "Poptávka zvenčí je tak vysoká, že jsme prakticky jen exportovali. Ze zahraničí se nás ovšem často ptají, proč je našich pivovarů v České republice tak málo. Tady se chceme polepšit," říká.

Firma s 60 zaměstnanci měla v roce 2009 obrat sto milionů korun. Destila, původně výrobní družstvo, vyrábějící plynové kotle a zařízení pro lihovary, má zajímavou historii. Přežila všechny násilné a divoké změny vlastnických struktur v Československu za poslední desítky let. Její zakladatelé ji totiž roku 1947 dali do vínku formu družstevního vlastnictví. "Tenkrát už tušili, že družstevnictví bude jedinou cestou, jak se vyhnout znárodnění," říká Dvořák. Do roku 1989 pak kvůli platným zákonům měla pouze družstevní podílníky.

Jako družstvo fungovala Destila až do roku 2007, kdy byla na členské schůzi transformována na společnost s ručením omezeným. "Družstevnictví bylo nepružné, každý chtěl mluvit do chodu fabriky. A jak mohli členové vedení zavádět úsporné nepopulární kroky, když jejich funkce závisely na volbě svých podřízených?" uzavírá Dvořák.

Zdroj: HN iHNed.cz | Autor: Petr Býma