Pivo je pro ně celý život. Mají doma tisíce pivních lahví, korbelů, plechovek, víček, etiket, tácků, odznaků ale třeba i tabulí.

Když přijdete k pětasedmdesátiletému Josefu Davídkovi do pokoje, máte pocit, že takhle vypadá pivní ráj. Jen pivo tu neteče proudem. V prosklených skříních, které zabírají celou stěnu jeho pokoje, jsou vyskládané pivní korbely. Do malých, zvláštními šiframi popsaných krabiček, které sahají od podlahy ke stropu, má vyskládané pivní tácky. V dalších jsou zase pivní etikety. Má jich tisíce. V koutě stojí desítky archivních pivních lahví, vedle jsou desítky pivních plechovek. Sbírá ale i víčka a tácky. Po stěnách visí reklamní tabule na různá piva z celé republiky.

Na jedné je nápis: „Nestarej se ženo má, kde je pivo, tam jsem já.“ To by mohlo být i mottem Josefa Davídka, pětasedmdesátiletého předsedy Pilsner clubu, což je plzeňský klub sběratelů pivních suvenýrů. Sdružení je nejstarší z celé republiky. Vzniklo v roce 1950. Dnes má dvacet členů. Josef Davídek o sobě říká, že sbírá hlavně korbely. To ostatní se prostě nějak přidružilo. Co se piva týká, dá se sbírat prostě všechno. „Dokonce i víčka od sudů nebo pivní účtenky,“ jmenuje. Korbelů má téměř pět stovek, pocházejí z celé Evropy i z Ameriky. Většina je z porcelánu, má ale i velké korbely ze dřeva. Některé při otevření začnou hrát, chloubou sbírky je série korbelů s poštovní tematikou. Za ty by na burze dostal i tři tisíce.

Království z plechovek

Sedmdesátiletý Josef Černý pivní koníček zdědil po svém synovi. Ten v polovině osmdesátých let sbíral plechovky od piva, které u nás tehdy byly velkou vzácností. „Objížděl parkoviště v okolí Plzně, kde parkovaly kamiony, a od řidičů plechovky dostával,“ popisuje Josef Černý jeden ze synových zdrojů. Když se syn vrátil z vojny, plechovky ho přestaly zajímat. Sbírku tak rozšiřoval jeho otec. Ve svém čtyřpokojovém bytě na Lochotíně má tři tisícovky plechovek od piva. Ve sbírce jich má ale mnohem víc. Všechny se mu do bytu nevejdou a polovinu sbírky tak musel přestěhovat na chatu. Společně s pivními sbírá i plechovky od různých limonád. Nejstarší plechovka je od Coca Coly a pochází ze šedesátých let minulého století.

„Ještě ani nemá ten univerzální systém na otevírání jako dnes. Musel jste na ni mít otvírák na konzervy,“ popisuje. Jejich ceny se podle něj pohybují v řádech deseti, maximálně sto korun. Sám za žádnou nezaplatil ani korunu. Plechovky má ze všech kontinentů, z Afriky i z Asie. Vozí mu je známí, mění je na burze. Když uvidí v obchodě novou plechovku, hned ji musí mít. „Je to první věc, co sleduji, když jdu na nákup,“ uzavírá.

Pivní etiketa

Přes sto dvacet tisíc etiket má ve své sbírce Miroslav David. Specializuje se na naše pivovary a ze všeho nejvíc na minipivovary. „Rostou u nás jako houby po dešti, takže budu mít pořád co dělat,“ říká s úsměvem zapálený sběratel. K tomu by měl rád pivní etiketu z každé země z celého světa. Zbývá mu jich asi třicet. Řadu exotických exemplářů získal díky e-mailu. „Napsal jsem do pivovaru nebo sběrateli a výměnou za naše kousky mi poslali ty jejich. Takhle fungujeme,“ vysvětluje.

Sbírat etikety začal dnešní pětapadesátník až ve čtyřiceti letech. S manželkou chodili na dlouhé turistické pochody. Do sešitu si lepili etikety piv, které na cestě ochutnali. Pak je začal dostávat od známých ze všech pivovarů po republice. Spolupracuje totiž s dobřanským pivovarem jako profesionální degustátor.

„Nakonec jsem měl doma plnou krabici a rozhodl jsem se je uspořádat,“ vypráví o svých sběratelských začátcích. Etikety má roztříděné v šanonech podle států a podle krajů České republiky. Sbírá ty z lahví i ze sudů. „Problém nám teď dělají petky, těžko je možné všechny dosledovat,“ vysvětluje.

Rozdíl mezi sběratelstvím před a po roce 1989 je podle něj veliký. Dnes je hodně takových, kteří se na tom snaží zbohatnout. „Etikety se teď prodávají. To nikdy nebylo, vždycky se jen měnily. Stal se z toho byznys,“ argumentuje. Modrým mauriciem jsou podle něj etikety již neexistujících pivovarů. „Třeba ty z pivovaru ve Spáleném Poříčí nebo Starém Plzenci, ty stojí okolo pěti tisíc,“ přirovnává.

Sbírka víček

Stanislav Vohrna z Nepomuka začal víčka z pivních lahví sbírat v desti letech. Dostal jich plnou krabici od bratranců, které to přestalo bavit. Za čtyřiadvacet let, co se o sbírku stará, ji pořádně rozšířil. Z českých a slovenských pivovarů už má doma 1500 víček. Asi nejcennější exemplář je zátka z Koutu na Šumavě ze šedesátých let minulého století. V republice takových není víc než deset. Tehdy se ještě popisky na víčka vyrážely směrem nahoru. „Potom se razily dolů, až potom se začínají objevovat barevné potisky,“ popisuje. Ve své sbírce má i několik víček, která vypadají na první pohled úplně stejně. „Liší se ale třeba v uvedené ceně piva, velikostí písma nebo výrobcem, který tu zátku vyrobil,“ vysvětluje Vohrna speciality, které laik jen těžko chápe.

Odznaky s pivem

Artikl Stanislava Boudy mezi pivními sběrateli tak oblíbený není. Sbírá pivovarské odznáčky. „V Plzni o nikom jiném nevím,“ uvádí. Na pražské burze, kam se sjíždějí sběratelé z celé republiky, se takových, jako je on, schází necelá desítka.

Specializuje se na Čechy a Slovensko. Odznaků má okolo tisícovky. „Nejvíc mám samozřejmě z Prazdroje a z Gambrinusu,“ říká. Má i stotisícovou sbírku etiket, k tomu ještě sbírá pivní kalendáře a pivní účtenky. I těch má stovky. Sbírku odznaků a etiket zdědil po svém otci. Sám ji celý život pečlivě rozšiřuje. Komu odznaky předá, ale zatím neví. „Syn a vnučky o to nemají zájem,“ uzavírá sběratel.

Zdroj: Sedmička.cz | Autor: Pavel Pechoušek