V Polabí teď fungují tři pivovary. Týdeník Sedmička navštívil ten největší a nejmenší.

Komplex budov, u vjezdu závora a místnost s vrátným. Osmdesát zaměstnanců, z toho přibližně polovina ve výrobě.

Rodinný dům se zvonkem, který přivolá rovnou majitele. Žádní brigádníci, natožpak lidé zaměstnaní „na stálo“.

Dva rozdílné popisy charakterizují totéž: pivovar. V prvním případě ten vůbec největší v Polabí, podnik v Nymburce, kde vaří Postřižinské pivo. A jeho protipól? Minipivovar Svatý Ján v Polepech, vesničce u Kolína. V čem se oba liší?

Původní i moderní

„Exkurzi obvykle začínáme u pamětní desky spisovatele Bohumila Hrabala,“ poukazuje Bohumil Valenta, sládek v nymburském pivovaru, na malé místo u takzvané sladovny. „Ještě než Hrabal umřel, dal souhlas k užívání názvu Postřižinské pivo,“ říká Valenta.

A jak působí areál, který se stal slavným právě díky románu Postřižiny, v „moderní době“? „Varna je plně automatizovaná, všechno se dá pohlídat přes počítač. Přesto tady pracují vařič a jeho pomocník,“ popisuje Valenta. Příznačná slova: v Nymburce se snaží jít s dobou, ale zároveň zachovat co možná nejvíc původního.

Přesto pivovar, řadící se mezi střední, působí jako továrna. Zvlášť když člověk v ten samý den navštíví i minipivovar Svatý Ján…

Polepský podnik vybudoval Martin Karaivanov. Coby strojař si sám vyrobil celou technologii, vařit pivo začal v roce 1996. O svých produktech – dvousladové dvanáctce Fešák, pšeničné, spodně kvašené dvanáctce Oliver, polotmavé čtrnáctce Mazel, polotmavé žitné třináctce Mates či jednosladové dvanáctce Povstalec – mluví s láskou. „Ne vždy jsem udělal ideální pivo, zvlášť ze začátku,“ říká s úsměvem Karaivanov. „Žádnou várku jsem však vylít do kanálu ještě nemusel.“

Vaří dvakrát či třikrát do měsíce, o nabídce informuje na internetu. Zájemci o jeho pivo chodí s pet lahvemi přímo k němu domů. „Nechci výrobu zvětšovat, takhle jsem spokojený. Jsem nezávislý, na různé výtky můžu, ale nemusím reagovat,“ pochvaluje si Karaivanov, který prodává půllitr piva v průměru za pětadvacet korun.

Na výrobu nápoje, který nefiltruje, stačí Karavainovi pár místností. Kádě ve varně působí jako zmenšeniny těch v Nymburce. Teplota v minipivovaru je prakticky stejná. Zato v nymburském komplexu hosta při přechodu z varny do spilky studí rozdíl přibližně pětadvaceti stupňů. „Obvykle si beru bundu,“ říká Valenta.

„Chystají se tady přes léto opravy. Investice bude přes devět set tisíc,“ hlásí „nymburský“ Valenta. „Potřebuju do sklepa přidat ještě jednu bečku. Tři jsou málo. Když dělám ležák, jsou všechny na dlouho obsazené a to nemůžu vařit,“ říká „polepský“ Karaivanov.

Srovnávat pivovary, v nichž jsou oba muži sládky, dost dobře nejde. Oni dva však mají mnoho společného. Preferují pivo z menších pivovarů, oba mohou hovořit o zahraničních zákaznících. Pivo z Nymburka se vyváží do Německa, Skandinávie, Francie, Ruska nebo do Itálie, Karaivanovovu technologii už koupili ruský a vietnamský zájemce.

A také exkurzi po pivovaru Valenta i Karaivanov zakončují shodně: „Ochutnáte?“ neopomenou se zeptat…

Návrat na „pivní mapu“

Kromě těchhle dvou funguje pivovar ještě na Kutnohorsku – Hubertus v Kácově. Jinde v Polabí se momentálně zlatavý mok nevaří. V příštích měsících by se to však mělo změnit.

„Od roku 2001 pracujeme na rekonstrukci. Žádný termín ale radši nepovím,“ říká Milan Starec, spolumajitel pivovaru v Kostelci nad Černými lesy, který by se měl v dohledné době vrátit na „pivní mapu“. Teď místo slouží jako muzeum, kam se může vypravit na exkurzi každý, koho zajímá historie pivovarnictví v Česku.

O obnovu pivovaru se snaží i v Kutné Hoře. Ten koupila a následně po 436 letech uzavřela společnost Heineken, výrobu piva Dačický přesunula do Velkého Března. Areál stále patří městu, které jej nyní nabízí k prodeji.

Zdroj: Sedmička.cz | Autor: Jan Hamrník