Pivovary v Karibiku nebo Argentině zvou na ochutnávku piva mladého sběratele z Ústí.

Tomáš Holeček má ve své sbírce pivních etiket přes dvanáct tisíc kusů z celého světa. Pět tisíc exemplářů získal od českých pivovarů.

Jak dlouho etikety sbíráte?

Zhruba sedm let, ale vlastně jsem je začal sbírat už jako osmiletý. Měl jsem příbuzné ve středních Čechách v Sedlčanech. Ti mi dodávali etikety z pivovaru Lobkowitz z Vysokého Chlumce.

Neodrazuje vás, že stejných sběratelů je dnes hodně?

Neodrazuje a to z jednoho důvodu. Sběratelství pivních etiket je jako sbírání známek. Na každé etiketě se najde nějaký detail, který jiný sběratel ve sbírce nemá. I když je nás sběratelů hodně, vzájemně si tak sbírky doplňujeme.

Platí, že některé série etiket, kde udělali tiskaři chybu, jsou ty nejcennější?

Platí a několikrát se už stalo, že pivovary udělaly chybné výtisky. Buď se špatným názvem, nebo změnily letopočet. Sice chyby opravily, ale etikety se pak už do oběhu nedostaly, nebo jen v malém počtu.

Jaké nálepky jsou pro vás nejcennější?

Určitě o tom rozhoduje zeměpisná poloha pivovaru, ze kterého nálepka pochází. Například z malých karibských států by člověk ani nevěřil, že bez problémů etikety zašlou. U výročních piv, která dělají pivovary třeba k jejich výročí založení, je na nálepkách raritou letopočet, který se už nebude opakovat.

Je složité sehnat etikety z první republiky?

Mezi sběrateli už je to dnes problém, protože každý si je chrání. Například velkobřezenský pivovar, když ještě nepatřil pod Ústí, vydal exportní nálepku do USA s vyobrazením Victora Cibicha. Její cena na trhu se pohybuje kolem patnácti set korun a výš.

Na kolik korun vás sběratelství vyjde?

Záleží na vedení pivovaru, pokud udělá výjimku a pošle mi etikety zdrama. Ale u malých pivovarů si většinou stanoví cenu, za kterou ji koupím. e.

Oslovujete tedy pivovary nějakým dopisem?

Přesně tak. Zašlu dopis s ofrankovanou obálkou a nadepsanou adresou, že žádám o nějaké pivní etikety. Náklady za poštovné mě stojí zhruba do dvaceti korun.

Z jakých dalších zdrojů čerpáte informace o etiketách?

Internet, knihy nebo osobní návštěvy v pivovarech. S nimi jsem letos začal. Člověk se tak setká se zajímavými lidmi a dozví se, jak vznikla jejich práce.

Sběratelé na burzách etikety mezi sebou směňují nebo spíš prodávají?

Myslím si, že jsou dva druhy sběratelů. Ti, kteří sbírky mezi sebou vyměňují kus za kus, nebo ti, kteří si je někde v cizině nakoupí a dál prodávají. Pro ně už to není koníček, ale obchod, na kterém vydělávají.

Jaké jsou vaše nejvzdálenější kousky?

Už půl roku si dopisuji s člověkem z Argentiny, který je nejen sběratelem, ale i majitelem a správcem minipivovaru. Několikrát mě zval k nim na ochutnávku piva. Pozvání dostávám také z jiných zemí, například Chile nebo posledně z Brazílie. Dalšími exotickými státy to je Keňa v Africe, odkud mám čtyři etikety. Nejvíc mě překvapilo, když jsem dostal etikety z malého ostrovního státu Grenada v Karibiku nebo z Nizozemských Antil.

Kterých kusů si ceníte?

Nejstarší mám ve sbírce česko-německé etikety, které jsou podstatně menší než běžné nálepky a mají tvar obdélníku. Pravděpodobně byly na menších lahvích. Ale ani objem na nich není vytištěný, takže to už dnes nezjistím. Pochází z klášterního pivovaru v Oseku v severních Čechách, který už zanikl.

Co dál se sbírkou plánujete?

O zápis do knihy rekordů zatím neusiluji. Znám z okolí starší sběratele, kteří mají sbírky pomalu ve stovkách tisíců kusů. Chtěl bych se ale podívat do klášterních pivovarů. V celé Evropě jich je osm a pivo vyrábí podle receptu, který si mniši předávali po generace. Návštěvníka pozvou na ochutnávku, ale už neprozradí, v jakém poměru ingredience do piva míchají. To je jejich klášterní tajemství.

Zdroj: Sedmička.cz | Autor: Vladimír Medek | Foto: Vladimír Škarda