Literát Zdeněk Matěj Kuděj byl nejlepší přítel a

kumpán spisovatele Jaroslava Haška. Zůstával přirozeně po léta ve stínu světoznámého literáta. V Olomouci z něj však vystoupil. Pojmenovali po něm hospodu, která dělá čest jeho jménu i pověsti znalce dobrého piva a labužníka životních radovánek.

Hašek s Kudějem se spolu nejednou toulali naší zemí a v menších dobrodružstvích hledali potěchu i inspiraci pro svoji tvorbu. Také architekt a hostinksý Michal Giacintov se inspiroval při založení hospůdky až na vzdálené Šumavě.

„Máme tam chalupu. Kousek od ní je miniaturní dědinka jménem Čachrov. Náš kamarád Honza Ježek tam léta letoucí provozuje nekuřáckou hospodu. Trvalo samozřejmě neskutečně dlouho, než si lidé zvykli, ale dnes už má vyšší návštěvnost, než druhá hospoda, která se doposud utápí v oblacích dýmu,“ vypráví.

„Kdykoli jsme přijížděli s mými pěti dětmi na chalupu, zašli jsme nejdřív do této oázy,“ dodává.

Myšlenka, proč něco podobného neuskutečnit v Olomouci, nedala panu Giacintovi spát. Obcházel své známé hospodské, ale všichni považovali představu nekuřácké restaurace za chiméru.

„Nakonec padlo rozhodnutí, že když nikdo nechce, budeme muset do toho jít sami. Navíc mám rád dobré pivo, tak jsem si řekl: když už si otevřu hospodu, dám si tam pivo, jaké mám rád. Rozhodl jsem se proto, že jej budu odebírat z malých pivovarů. Dávali mi čtrnáct dní, pak se prý stane hospoda kuřáckou,“ vzpomíná Giacintov.

Uplynulo pět let a hospůdka spokojeně hučí bez cigaretového dýmu. Prvenství pohostinství bez popelníků v Olomouci už „Kudějovi“ nikdo neodpáře.

Okolnosti umístění lokálu v domě, který byl podle nepotvrzených zvěstí vůbec první budovou postavenou za hradbami, byly nezvykle napínavé.

„Kolem domu jsem každodenně procházel do práce. Když se na dveřích objevila cedulka, že prostory jsou k pronájmu, zavolal jsem na uvedené telefonní číslo. Nějaký člověk už byl v tu chvíli na jednání o podpisu smlouvy. Vysvětlil jsem majiteli svou ideu - a on tu smlouvu nepodepsal. Představa hospůdky, kterou jsem mu nastínil do telefonu, ho zaujala natolik, že vrabce v hrsti pustil kvůli holubovi na střeše. Asi to tak mělo být,“ říká majitel.

Z hospůdky dýchá atmosféra první republiky. A zdaleka nejen díky nábytku z dvacátých let i staršího, který namnoze pochází ze Šumavy. Možná je to tím, že na chodu hospody se podílí, tak jak bývalo zvykem, celá rodina.

Není náhodou, že v tomto prostředí vznikla u stolu číslo osm myšlenka na založení pivovaru Moritz. Spousta druhů piv od malých pivovarů, ale i kmínka nebo jeřabinka ostatně zdobí tekutý repertoár hospody.

A k zakousnutí? Tvarůžky s povidly čili „Loštický polibek“. „Měl jsem v Lošticích kamaráda, dnes již nebožtíka, který mě bral v Lošticích na pivo. Jednou mi tento pokrm připravil na rozloučenou. Vysvětlil mi, že když dříve staroušci odcházeli z hospody, věděli, že už je doma nikdo nepolíbí - tak si na odchod dali loštický polibek jako sladkou tečku za večerem. Zalíbilo se mi to tak, že jsem si řekl: loštický polibek musí na odchodnou zaznít i tady. Je to pěkná vzpomínka na mého kamaráda,“ vysvětluje hostinský, který se svými kamarády dbá o to, aby se na osobnosti Haška a Kuděje nezapomínalo.

Zdroj: Olomoucký deník.cz | Karel Páral