Možná, že jste si také všimli, že bohatost češtiny se projevuje mimo jiné i tak, že pro významné objekty, nebo děje, má celou škálu názvů, jmen a přezdívek. Například uslyšíte-li slova : hokna, makačka, facha, džob, rachota, jedná se vždy o práci. Bžunda, prča, sranda, švanda, humor, jsou výrazy pro jen málo se lišící druhy většinou bouřlivé veselosti. Žvanec, dlabanec, strava, bašta, krmě, či s odpuštěním žrádlo je zase pár synonymů pro jídlo. Dalo by se pokračovat, ale to není účel. Chtěl jsem jen lehce naznačit, že takto definitoricky uchopeno se zpětnou dedukcí lze usoudit, že podle počtu synonym je i pivo v našem národě velmi oblíbeným objektem.

Vězte tedy, že pivo může být malé, nebo dospělé. Malé pivo může být malé záměrně, jaksi regulérně, za cenu odpovídající té malosti, ale může být také malé selháním techniky (mně to málo chladí, pění a pod.). Jen si, prosím, nemyslete, že za to může výčepní. Takové pivo je tedy nedospělé, pro rybáře podměrečné, pro zahrádkáře zákrsek, pro krejčího tříčtvrťák, pro novináře podčárník, pro atleta nezdařený pokus, pro grafika miniatura. Jistě by šlo pokračovat, ale za všechny další název naprosto pregnantní, který používají lidé rozčilení, přechodně zbavení humoru: ošizený, okradený. Ale kluci, pánové - klídek! To dojde! Už mu rostou nožičky...

Předkládané pojednání je sice výsledkem především usilovné sběratelské práce, ale musím přiznat, že k této formě shrnutí mne inspiroval spisovatel Jaroslav Žák, který podobně pořádal slang studentský ve vztahu k objektům a dějům ve škole. Abychom však zůstali věrni tematu a zachovali jednotu textu s názvem článku, vraťme se k dnes probíranému oblíbenci: Dobré pivo je malvaz, nektar, lahoda, prima, bezva chmelináda, chmelka, chmelovinka, mok, rezavé potěšení, pivo s chybami je polívka, čuránky, kyselina chmelová, kalovka, pšouk-wasser, nafukovadlo, brynda, šumák nebo v Brně pasová zrzka.

Půllitr - samozřejmě plný - se jmenuje půlčík, štandlík, škopek, kýbl, džbánek, kousek, bahno, holba, nočník, sklenka, hrnek nebo prostě - pivko. Případně i žejdlík, ačkoli skutečný žejdlík není půl litru.

Pivo má pěnu - někdy jako smetanu, šlehačku, vatu, dobrou, správnou, jako krém, jako čepici, jindy jako saponát, mydlinky, jako stříbropěnné Labe, jako "vzteklej u huby", prostě špatnou a svědčící i o nedobrém ošetření oblíbeného nápoje.

Pivo se může vymlasknout, vytáhnout, vyblafnout, vyglutat, prolít hrdlem, prolít límečkem, vycamrat, troubit, šoupnout, dát, nebo prostě jen vypít (taky to jde!). Toto jde udělat na žízeň, na chuť, na lačno, na uzené, na ex, nadvakrát, na stojáka, na slaná játra, na občerstvení a na spoustu dalších, vesměs velice kvalifikovaných důvodů, například na Velký pátek, nebo na svatého Dyndy.

Pivo točí a nosí hostinský, šenkýř, číšník, pingl, servírka, taťka, Pepík, Jiřka, káča, černej, ta krasavice, ta nádhera, cmrndal, čaropisec, čarodějnice, zloděj, rejžák, zlatokop, donosník platejs a zase, jako už tolikrát: šlo by pokračovat, ale...

Tito jmenovaní dělají v hospodách, špeluňkách, krčmách, pivnicích, šencích, výčepech, chmelírnách, zotavovnách, kulturních jizbách, chlasthausech a jinými, zejména krajovými jmény označených napajedlech. Restaurace je restaurace, hostinec je hostinec i když pod názvem restaurace najdete špinavou knajpu a naopak pod vývěsním štítem "Hospoda" vchod do čisťounké krčmičky. Je to pestré a variabilní jako sám život.

Pivo se točí do oblíbených pohárků, "štuců", zdobených, lisovaných, malovaných a dokonce i broušených sklenic, které mají většinou jediného majitele - "štamgasta"- a mají většinou křestní jména, která vyjadřují něžný vztah majitele ke svému keramickému společníkovi. Půllitry z masivního skla, běžné pro většinu hospod, postihl opovržlivý název "květináč", kdežto oblíbené, uznávané, ale málo obvyklé kameninové nádoby nemají pro tu neobvyklost žádné speciální pojmenování - snad jen to křestní jméno.

Pivo se samozřejmě pije i přímo z lahví, ale to ortodoxní pivař udělá jen v největší tísni a běžně tento zlozvyk z hloubi duše odsuzuje, na "flaškaře" se dívá svrchu, jako na pivařskou chamraď, znesvětitele, kacíře. Inu - točené je točené… - že?

Nádoby menší, než půllitr, jsou rovněž přehlíženy a nemají proto pivním národem vytvořenou přezdívku, nebo dokonce gloriolu celé řady názvů. Skoro stejně dopadly nádoby větší, ve velké úctě chované, ale podobně málo obvyklé - bez rozdílu objemu mají název "tuplák".

A kdo že nám to chodí do oněch hospůdek, knajp a krčmiček? Jsou to pivaři, pivníci, přátelé nazlátlého moku, nálevkové, nálevníci, spiťaři, kamarádi z mokré čtvrti, ochmelkové, opilci, chmelové žoky a pivní sudy. Mám pocit, že většina těchto názvů nevyšla z slovesně tvůrčí dílny přátel zlatavého moku.

Někteří chodí domů s náladou, roztomilou špičkou, opicí, medvědem, gorilou, se zpožděním, s nechutí, s prázdnou peněženkou, s těžkou hlavou, se strachem, co se o sobě zase dovědí od ženy a někdy s odhodláním, že to dneska bylo naposledy. Toto předsevzetí i většinou dodrží a ten den již po druhé do hospody nejdou.

Vím, že tento článek nemůže vyčerpat beze zbytku celou širokou jazykovou problematiku piva, věcí a lidí okolo něj. Snad někdo soustavnější, než já, napíše zevrubnější zprávu a jistě to bude kniha - a tlustá.

Pro mne teď nastává okamžik, kdy se musím rozhodnout, jak to celé ukončím. A tak mne napadají úsloví a hesla vížící se k pivu: Pivo je jako dřevěný dům: v zimě hřeje, v létě chladí. Ze zeleninových jídel je chmelový vývar nejchutnější. Dobré pivo není špatné, ale jsou chvíle, kdy špatné pivo je docela dobré.

Tak, kluci, na zdraví - a ať jsme tlustý na tři prsty!

Zdroj: Poeta.cz | Autor: me2d