Jaroslav Špetka už skoro třicet let sbírá vše, co se točí kolem piva.

Jaroslava Špetku byste doma zastihli jen opravdu výjimečně. Devětatřicetiletý muž, jehož civilním povoláním je práce v počítačové firmě, je buď v zaměstnání nebo na své chalupě u Skašova na jižním Plzeňsku, a nebo jezdí po světě, aby rozšířil své sbírky. Už skoro třicet let sbírá vše, co se točí kolem piva. Jeho prvními exponáty byly obyčejné papírové pivní tácky.

Kdo vás ke sbírání pivních tácků vůbec přivedl?

Řekl bych, že rodiče a prarodiče. Občas jsem jako dítě chodil vyzvedávat dědu do hospůdky a vždycky než dopil poslední pivo, hrál jsem si s tácky na stole. Všechny byly stejné. Bílé a na nich červené logo Jednoty. Někdy v sedmdesátých letech jsem byl s rodiči na prázdninách v tehdejší NDR a tam jsem pár tácků sebral. Byly barevnější a hezčí, tak jsem si řekl, že je vezmu dědovi ukázat.

Co na ně říkal?

Že jsou hezké, ale že by ho spíš zajímalo to, co se na ně pokládá (smích).

Takže jste je dal do krabice a začal shánět další?

Já jsem si je vystavil do knihovny a táta mi pak přivezl z nějaké služební cesty do Bulharska další. To sbírání začalo tak nějak postupně, nezbláznil jsem se do něj naráz, ale asi dva roky nato už jsem měl sbírku čítající asi 50 kusů.

Kolik jich máte dnes?

Pivních tácků asi dva tisíce, ale začal jsem sbírat i ostatní věci spojené s pivem. Etikety, plechovky, láhve a tak. Právě ty mě poslední dobou zajímají nejvíc…

Vždyť jsou všechny stejné…

Myslíte? Před sto lety měl každý pivovar své vlastní láhve s vyleptaným označením a etikety neexistovaly. Ty se začaly používat až ve čtyřicátých letech minulého století.

Je takový koníček finančně náročný?

Pokud se bavíme o současných exemplářích, tak samozřejmě není. Když někdo z mých známých někam jede a dá si tam pivo, etiketu prostě odlepí a přiveze mi ji. Pokud ale bude řeč o historických exponátech, pak je to něco jiného.

Jakou cenu může mít taková stará láhev od piva?

Řeknu to asi takhle. Když budete nějakou raritní láhev shánět na sběratelské burze, dáte za ní i deset, patnáct tisíc korun. Poslední dobou se mi ale podařilo sehnat pár opravdu výjimečných kousků na internetových aukcích. Láhev z jarošovského pivovaru z roku 1930 jsem koupil na aukru za tři tisícovky. Plechovky tak drahé nejsou, nevyrábí se tak dlouho. Tam jsou cenné hlavně série, například jeden španelský pivovar dělal při mistrovství světa ve fotbale v roce 1982 sérii plechovek s takovým tím maskotem ve tvaru pomeranče. Každá z těch plechovek má cenu zhruba padesát korun, ale dohromady jde o několik tisíc…

Máte je?

Bylo jich celkem dvacet, chybí mi tři, ale dvě z nich jsem teď objevil na internetové aukci E-bay.

A co pivní tácky?

Ty drahé nejsou. I za ty raritnější z exotických zemí zaplatíte řádově desítky korun za kus. Tím myslím papírové tácky. Keramické nebo skleněné jsou pochopitelně dražší, předválečný porcelánový tácek se dnes dá bez problémů prodat i za dva nebo tři tisíce korun, samozřejmě podle toho, kolik jich bylo vyrobeno.

Jakého exponátu si vážíte nejvíc?

Když nepočítám právě ty historické láhve, jsem nejvíce hrdý na ten první, původní, pivem rozmáčený ošklivý tácek z hospůdky v Branné. Ten s tou Jednotou…

Máte nějakého ´modrého mauritia´, po kterém toužíte a chybí vám?

Modrého mauritia snad ani přímo ne. Poohlížím se po etiketách vydaných v malých sériích. I za socialismu se třeba před Vánoci objevilo pár láhví piva, která měly jinou etiketu. Dělali to třeba v Berouně s “vánočním berounským medvědem”, nebo v Lanškrouně s “vánočním ležákem”. Nic převratného, ale těch sérií bylo tak málo, že se strašně špatně shání. Problém je i s některými finskými nebo obecně skandinávskými značkami.

Proč?

Finsko zažilo skutečně tvrdou prohibici a i dnes se dá v hospodách a obchodech koupit většinou jen lehké pivo. Dlouho jsem sháněl třeba láhev od piva Karhu III.

Sehnal jste ji?

Přivezl mi ji kamarád, který tam jezdí lovit ryby. Říkal, že život ve Finsku musí být v tomto směru příšerný (smích). Tam prostě nemůžete jít do hospody a nalít do sebe deset silných piv a pět panáků vodky…

To je u nás ale poměrně oblíbená forma trávení víkendových večerů. Jak to Finové řeší?

Sednou si na trajekt a vyjedou do mezinárodních vod. Na každém takovém trajektu je samozřejmě obchod plný chlastu. Takže se opijou do bezvědomí a loď je odveze zase domů…

Předpokládám, že rozšiřování takové sbírky s sebou nese i příjemnou nutnost konzumovat obsah vašich exponátů…

Budete se divit, ale já pivo skoro nepiju. Vždycky si srknu a zbytek naliju manželce… Proto má pro mé hobby takové pochopení (smích).

Kolik kusů k dnešnímu dni celkově čítá vaše sbírka?

Už jsem mluvil o tom, že tácků mám asi dva tisíce, etiket zhruba třikrát tolik. Na láhve jsem se vrhl docela nedávno, takže těch mi doma odpočívá zatím asi 150, ale nebojte, další budou!

Zdroj: Plzeňský deník.cz | Autor a foto: Gerald Weschke