Učí lidi pít pivo. Povolání Zdeňka Bartoše by se zjednodušeně dalo vystihnout právě takhle. Jako zaměstnanec společnosti SABMiller, jejímž členem je i Plzeňský Prazdroj, objíždí hospody v zemích, které nemají bohatou pivní kulturu, a dohlíží na to, zda v nich Prazdroj chutná tak, jak má.

Jak vlastně zní oficiální název vaší profese a co obnáší?

Jsem specialista kvality exportu. Navštěvuji ty exportní trhy, kde pivní tradice nemá tak dlouhou historii, kde je pivo populárnější až posledních, řekněme, dvacet let. A společně s kolegou se staráme o to, zda je tam Prazdroj skladován a točen tak, aby to nepoškodilo jeho chuť a následně pověst.

Takže objíždíte hospody po světě a inkognito kontrolujete, zda točí dobré pivo?

Inkognito ne, nejsme žádní tajní policajti. (smích) Majitelé i distributoři o mé návštěvě vědí předem.

Jak taková kontrola vypadá konkrétně?

Přijdu do podniku, nechám si natočit pivo – a už při tom sleduji, jak je čepované a servírované. Pak přijde na řadu vizuální kontrola, přičichnutí, poté vlastní ochutnání.

Mým úkolem je poznat, zda je mezi ideální chutí Prazdroje a chutí natočené sklenice rozdíl. A říci, kde se případně stala chyba, a navrhnout řešení.

Deformací chuti piva kvůli špatnému zacházení existuje celá řada a každá má svůj název. Třeba Zásah světla: ta je typická pro lahvové pivo a jde o ni v případě, že bylo pivo vystaveno světlu – a to vyvolalo chemické reakce, které chuť posunuly. Další se týkají teploty při skladování, stárnutí, špatné sanitace pivních trubek v hospodě…

PĚNA PIVO CHRÁNÍ

V Česku rozumí pivu samozřejmě každý, nicméně, jak pozná laik, že je pivo v pořádku?

Na té běžné úrovni bych k tomu přistupoval spíše pragmaticky. Poznáte to prostě podle toho, že pivo pijete s potěšením, že vám na něm nic nevadí, že vás neruší postranní chuti.

Podle barvy se to dá poznat?

Barva není až tak citlivým indikátorem.Z ní poznáte, když je pivo zakalené, vyloženě špatnou sanitaci, tu ale odhalíte mnohem dřív už podle čichu. Pivo je cítit po starých vajíčkách.

Říká se, že pivo by mělo kroužkovat. Platí to jako známka kvality piva?

To už je otázka servírování, čepování piva. Když výčepní použije dobře umytou sklenici, která je navíc chlazená, tedy připravená na teplotu piva, a udělá hustou pěnu, která je vytvořena z piva, ne z mixování piva a vzduchu, měl by za sebou na sklenici nechat každý doušek stopu.

Počítám, že právě s čepováním mají ve světě největší potíže…

Nejen ve světě, popravdě řečeno. Častým prohřeškem i u nás je čepování, jak my říkáme, německým stylem, kdy hospodský pivo mixuje, nechá odstát a po pěti minutách dotáčí. Pivo tím zvětrává. Výčepní často tvrdí, že tak vyhání CO2, ale to je mizerná obhajoba, to se ošetřuje nastavením tlaku.

Jak by se tedy mělo pivo točit, aby k deformaci chuti nedošlo?

Způsobů je více, u nás se setkáváme hlavně se dvěma. Prvním je takzvané točení na hladinku: nejdřív se udělá pěna a poté se pod ni dotočí pivo. My propagujeme točení nazývané „Perfektně natočené plzeňské“: nejprve natočíme pivo a poté ho pomocí krémovače, tedy zpětného chodu výčepního kohoutu, uzavřeme hustou pěnou, která má pivo vlastně chránit před vzduchem. Taková hustá pěna vydrží déle než pěna vytvořená mixováním.

V českých pivnicích se tradičně setkáte spíše s točením na hladinku, jak to má český pivař rád. Jenže tenhle styl vyžaduje hodně vytočených sudů a tréninku. Na nových exportních trzích jsme vlastně rádi, když hospodské naučíme točit pivo tím druhým, jednodušším způsobem „nejdřív pivo, poté pěna“.

Jaký vliv má na chuť piva sklenice?

Rozhodně se nemá točit do sklenic právě vyndaných z myčky: jsou horké, tlusté sklo má velkou tepelnou kapacitu, takže pivo ohřeje. Sklenici je třeba vypláchnutím zchladit. Předností některých sklenic je, že jsou jako by uzavřené, takže vlastně drží pěnu a brání přístupu vzduchu k pivu.

Občas se i v českých hospodách setkáme s tím, že se pivo točí do půllitrů chlazených v mrazáku. Je to prohřešek?

Pracovně se s tím setkávám hlavně v jižních zemích, jako je Řecko či Španělsko, kde to konzument kvůli horku vyžaduje. Praxe je to ale problematická, protože když je pivo podchlazené, nevychutnáte si jeho plnou chuť, chlad ji přebije. Necítíte vůni ani chuť.

Čepováním do vymražené sklenice navíc dostane pivo tepelný šok.

Chuť ale může přebít také přesycení CO2: pak cítíte spíš jen velmi silný říz, vše ostatní se vám vytratí.

PIVO NENÍ VÍNO

Kolik hospod a jaké země máte pod patronací?

Celkem mám s kolegou na starosti asi 420 hospod v zemích, jako jsou státy bývalého Sovětského svazu, bývalé Jugoslávie, Skandinávie, Řecko, Izrael, Španělsko, Itálie…

V jaké z nich točí nejlepší Prazdroj?

To lze říci poměrně přesně, protože v rámci našich expertních trhů pořádáme soutěž kvality. Za letošní rok ji vyhrála Albánie.

To je vítěz, kterého by asi nikdo nečekal…

Je to obrovské překvapení. Jenže oni, distributor i majitelé hospod, hodně zapracovali. Výhodou v Albánii navíc bylo, že se tam začínalo, pokud jde o pivo, de facto na zelené louce. Hospodští tam neměli žádné zlozvyky, vše jsme si od začátku nastavili tak, jak to dobré Plzeňské potřebuje.

Kromě skvělého Prazdroje vás v Albánii ale překvapí i kvalita podniků. Země je sice plná prašných cest a rozestavěných domů, když ale přijdete do restaurace, je to něco úplně jiného. Mít hospodu či bar je tam věc prestiže, takže majitelé hodně dbají o interiér. S outletem albánských barů by se podle mého mohl srovnávat jen málokterý podnik v Praze.

V jakých zemích se pivo naopak prosazuje obtížněji?

Řešíme třeba střet vinné a pivní kultury ve Španělsku. Tam musíme startovat fakt od začátku. Vysvětlujeme, že pivo není víno a neplatí, že čím starší, tím lepší. Jasně, tohle pochopí většinou hned, ale k pivní kultuře tam pořád nemají potřebný vztah, sudy nechají klidně stát venku na sluníčku…

Nepokoušejí se ti „neposlušní“ hospodští prohřešky zahladit tím, že vás uplácejí hostinou nebo se pokouší opít?

To ne… spíš se snaží občas schovat nějaký starý sud, abychom ho neobjevili. A někdy se vás snaží umluvit. Říkají pořád dokola: „No jo, ale hosti zmrzlé sklenice chtějí.“

Co s tím děláte?

Někdy je ústupek místním zvyklostem na místě. Někteří zákazníci v Řecku si ty sklenice z mrazáku nakonec prosadili. (smích)

Zaměstnání, které se točí kolem piva, má svá jasná úskalí. Stalo se vám někdy, že jste se během práce prostě opil?

Za dva roky, co tuhle profesi dělám, dvakrát. Poprvé to bylo při mé úplně první samostatné cestě. Vyrazil jsem do Finska – a tam jsou lidé, co se pití týče… velmi stateční. (smích) Po celém dni jsem byl rád, že jsem na hotelu a můžu se ze všeho vyspat.

A poté o rok později v Norsku, kde jsme otevírali hospodu… a poté ještě v noci navštívili několik barů. To byl můj druhý přešlap.

DEFORMACE PROFESÍ

Vaše povolání je bezpochyby snem mnoha mužů. Jak se člověk degustátorem piva stane?

Já jsem se k profesi dostal před dvěma lety skrze soutěž v degustační soutěži, kterou plzeňský pivovar pořádal. Zúčastnil jsem se jí jako student vysoké školy chemicko-technologické se zaměřením na potraviny a pivovar mi později nabídl práci.

Mohl by dělat tuhle práci kdokoli?

Záleží na degustační schopnosti, na chuťových a čichových buňkách. Třeba kuřák by ji mohl dělat těžko, kouření chuťové vjemy omezuje. Plus platí i další pravidla: když se chystám na degustace, nepiji kávu, vyhýbám se ostrým jídlům, cibuli, česneku, prostě tomu, co vám na dlouhou dobu změní chuť.

Teď se o pivo zajímáte profesionálně, jaký vztah jste k němu měl dříve?

Nedá se říci, že bych byl pivař. Hrával jsem hokej, takže jsem po zápase zašel s kamarády posedět, nikdy jsem ale nevypil více než čtyři piva. Dnes si dám dvě maximálně tři malá piva a stačí mi to.

Jak často chodíte na pivo? Odváží se vůbec profesionál, který ví, co vše se může s chutí piva stát, vyrazit do normální hospody?

Jasně, že se odvážím. Nechodím tam ale nijak zvlášť často, přece jen, když se vám kolem piva točí celá práce… A je pravda, že jsem profesí dotčený. Nedokáži se napít piva a neřešit chuť. Když si objednám pivo, udělám mimoděk vlastně všechny degustační procedury, které dodržuji v práci. A když pivo neprojde, jdu pryč nebo si dám třeba vodu.

Existuje nějaké ponaučení, jak se vyhnout hospodě, kde hrozí špatné pivo?

Určitě je na místě vynechat podnik, kde hrozí malá výtoč. Když přijedete do nějaké malé herny nebo zapadlé vesnické hospůdky, kde mají točenou desítku a Prazdroj, je jasné, že její hosté většinou sáhnou po levnější desítce, takže výtoč tam asi nebude úplně stoprocentní – a může se proto stát, že chuť Prazdroje nebude ideální.

A samozřejmě platí, že hospodský, který nedbá o čistotu a hygienu podniku, bude těžko dbát o kvalitu piva.

Kamarádi mi občas říkají: to pivo už není, co bývalo, to se nedá pít – nedávno jsem si dal jedno v bufetu na nádraží a od té doby tu značku už nepiju! Lidé by si ale měli uvědomit, že dobré pivo dostanou pouze v hospodě, kde o ně pečuje dobrý hospodský. Jak říkáme my pivovarští – pivovar pivo vaří, hostinský ho dělá!

Otázka na závěr se nabízí sama: Jezdíte po světě a dohlížíte, zda pivo chutná tak, jak má. Uměl byste ale pivo uvařit?

Znám postupy, jak na to. Uvařit pivo není až tak těžké. Těžké je uvařit dobré pivo. To bych nezvládl.

Zdroj: iDnes.cz