Je pivo nápojem primitivů? Vede jeho konzumace ke zblbnutí a k propadnutí dětinským hrám? Jsou jeho fanoušci násilníci? Nebo pivo coby náš „TEKUTÝ CHLÉB“ za nic nemůže?

Než se autor pustí do tak ošemetného textu, jako je kritika pivní kultury, je potřeba upřesnit jeho výchozí postoj.

Pivo, byť nealkoholické, piji v letních měsících rád a s chutí, nepatřím však mezi jeho fanoušky a nepatřím do pivní subkultury.

Tu jsem začal zkoumat proti pivu nepodjatý (vždyť ho rád piju), ale se zkušenostmi z mimořádně rozvinuté subkultury marihuanové a s jistým náhledem na subkulturu pití čaje a kávy. A tak jsem očekával, že najdu něco alespoň trochu podobného.

Očekávat rozvinutou subkulturu nebylo opovážlivé. Češi jsou v konzumaci piva druzí na světě – v loňském roce činila průměrná spotřeba na hlavu 156 litrů. Spotřeba je u nás víceméně stabilní posledních padesát let. Čechy v pití piva předstihují pouze Bavoráci se 180 litry (celé Německo je až třetí na světě s průměrem 130 litrů na osobu). Podle agentury AISA devadesát devět procent Čechů pokládá pivo za „přirozenou součást české kultury“ a osmdesát pět procent pivní kulturu považuje za „trvalou českou hodnotu“.

Jaká ta kultura vlastně je?

PITÍ A CHLAST

Uměřené pití alkoholu – a alkoholu přírodního, jako je pivo a víno – není zdraví škodlivé.

Oboje lze – alespoň v nepasterizované podobě – označit s trochou nadsázky za čistý bionápoj. Dva až tři drinky denně u muže a jeden až dva u ženy mají pozitivní účinky na srdce, zažívání i psychiku. Naše, české pivo je navíc charakteristické tím, že má proti zahraničním pivům daleko vyšší množství „nezkvašeného extraktu“, to jest vědomě v pivu ponechaných nedokvašených zbytků látek, z nichž se pivo vyrábí – slad a chmel. Tyto zbytky obsahují například i vitamíny. V pivu jsou hned dvě psychotropní látky – všeobecně známý alkohol a méně známý lupulin, účinná látka chmele. Lupulin je jako droga ve svých účincích trochu podobný marihuaně (chmel je ostatně blízkým příbuzným konopí), je zodpovědný za pivařskou bodrost a rozšafnost. Avšak moderní adiktologie (věda zabývající se prevencí a léčbou závislostí) se při zkoumání piva plně zaměřuje na sledování účinků alkoholu.

Konzumace lupulinu totiž nezpůsobuje žádné problémy.

Nadměrná spotřeba piva se sleduje od pěti nápojů zkonzumovaných při jedné příležitosti. To jest – od pěti piv výše na jeden zátah konzument nepije, ale chlastá. A kolik procent populace se věnuje té, dejme tomu, nadměrné spotřebě piva v České republice? Doktor Pavel Kubů z občanského sdružení Drogmem říká: „Podle posledních studií se to týká dvaceti devíti procent mužů a deseti procent žen.“

DOMÁCÍ VARNY

Marihuana, víno i kořalka vytvářejí ve svých subkulturách jednoznačný módní tlak na samovýrobu drogy. „Mít svoje“ je prostě in a kuřák marihuany nejraději kouří to, co si sám vypěstoval.

I vinaři chutná víno z vlastního vinohradu, piják slivovice zase dá přednost pití z vlastních švestek.

Domácí výroba piva je dostupnější než vlastní výroba vína či kořalky. Na rozdíl od marihuany a kořalky je i legální a realizovatelná v podmínkách městského bytu vybaveného běžnou kuchyní. Google najde 116 000 stránek na dotaz „domácí výroba piva“.

Potřebné návody najdete na stovkách míst Internetu, od domény www.pivodoma.cz až po zapadlé stránky na freewebech. Koupit si můžete i Beer Machine, sestavu pro domácí přípravu piva využívající dlouholeté zkušenosti z oblasti homebrewingu (domácí vaření piva) v Americe.

Domácí výrobci piva přirozeně nejsou totožní s tou částí pivní subkultury, která realizuje konzumaci v hospodách. Můžeme je rámcově rozdělit. První jsou pragmatici, kteří kupují pivní extrakt (přípravek získaný tak, že se v jedné fázi pivovarské výroby slad s chmelem dehydrují a zabalí do sáčků) a doma si pivo nechávají dokvasit a odležet. Přídavkem cukru získávají brutálně silná piva. A druhou skupinou jsou konzervativci, co si doma v malém ze sladu a chmele připravují své pivo od samého počátku. Samovýrobci samozřejmě konzumují i pivovarsky vyráběná piva, ale jsou v rámci pivní kultury subkulturou. Mezi našimi pivaři představují zanedbatelný zlomek, méně než jedno procento.

HOSPODA JAKO FENOMÉN

Chceme-li začít zkoumat subkulturu piva, musíme se soustředit na lokalitu, kde se pivo nejčastěji konzumuje – na hospodu.

Popatříme-li na hospodu nezaujatým pohledem, musíme nekompromisně zavrhnout paradigma abstinentství. Hospoda a pivo jsou totiž blahodárné na duševní hygienu člověka. Postmoderní civilizace je maximálně narcistní a jedinec v ní trpí obrovskou existenciální samotou. Rodina jako základní jednotka společnosti je dnes maximálně redukována a až na výjimky je to rodina nukleární – otec, matka a jedno nebo dvě děti. Soužití tří generací v jednom místě se stává výjimkou, která se najde především na venkově. Naopak ve městě je čím dál častější život singles, osamělců obojího pohlaví. Samota člověka se tak prohlubuje a redukují se možnosti jeho sociální komunikace. Zatímco se rodina zmenšuje, pracovní tým, do něhož člověk patří, se naopak v postmoderní společnosti zvětšuje. Malá, nejlépe rodinná firmička, kde se všichni zaměstnanci i majitel dobře znají a vytvářejí partu, je čím dál větší výjimkou. Častějšími se stávají profese, kde jsou si kolegové ve firmě téměř cizí a komunikace mezi nimi je formalizovaná a nespontánní.

Jedinec, jenž žije sám nebo v nukleární rodině a pracuje v nějakém poloanonymním koncernu, je tak ochuzen o většinu přirozených sociálních vazeb a příležitostí sociální komunikace.

Hospoda, kde se lidé scházejí za účelem – či často spíše pod záminkou – pití piva, se pak mění v jediné prostředí, kde může moderní člověk nesvázaně sociálně komunikovat. Pivo působením obou svých účinných látek snižuje komunikační zábrany a v hospodě pak dochází k jakési formě velmi účinné spontánní psychoterapie. Nejlépe ji lze vyjádřit větou: „Nemusím k psychoanalytikovi, vykecám se v hospodě kamarádům.“ Vedle toho funguje hospoda jako přirozený regulátor uměřenosti pití – příliš opilému už prostě nenalejí, takže se nemůže zrušit tak, jak by to udělal sám doma.

Spontánně produkovaná pivní kultura – prostředí tradiční české hospody – je tedy nesporně pozitivním jevem. V posledním desetiletí vznikají i pivnice, které lze buď nazvat „nóbl“, nebo „dámské“. Je to například pražská Kolkovna nebo síť Potrefených hus. Tyto pivnice mají stejnou funkci jako tradiční česká hospoda, parta v nich popíjí a komunikuje, ale nejsou už zdaleka tak familiární a trochu šmucig jako tradiční putyka. Mohou někomu připadat trochu studené, ale zase umožňují hospodskou konzumaci piva i lidem, kteří by do tradiční pivnice třeba nešli. Paradoxně však vznikají i samoobslužné hospody, s pípou u stolu obsluhovanou společností sedící okolo. Tady úplně mizí laskavý dohled číšníka a také hospodská konzumace se stává konzumací neřízenou.

PIVNÍ LÁZNĚ

Mojmír Prokeš je ročník 1976 a je to štíhlý manažer metrosexuálního typu, takže když se představí jako ředitel hotelu a restaurace pivovaru Chodovar a zároveň šéf prvních českých pivních lázní, musí člověk zatížený stereotypem pivaře zaváhat. Sedíme nad pivními lázněmi (jsou ve sklepeních) a já poslouchám až americky dojemný příběh, kterak se v devadesátém druhém roce sládek zanikajícího a vadnoucího pivovaru Chodovar zadlužil až po uši a pivovar koupil, aby z něj za léta práce udělal vysoce prosperující a slavný podnik. Pivo se v Chodově Plané, kde pivovar leží, vaří od dvanáctého století a pramen, z něhož pivo dělají, nalezl podle místní legendy bílý pes Albi. Dodnes je znakem pivovaru.

V roce 2005, když pivovar rozjel vlastní hotel, potřebovali vymyslet nějaký tahák pro turisty, a tak se dali dohromady s balneologem Romanem Vokatým a vytvořili léčebné a relaxační pivní lázně. Primární je terapie kožních chorob, jako je třeba lupénka, ale podle lázeňských napomáhají pivní lázně i celkové regeneraci a zaberou také na srdeční potíže. Klienti se koupou ve vanách, v nichž jsou do vody nejprve vmíchány litry minerálky a pak deset litrů koupelového piva, nepasterovaného a nefiltrovaného, jež se pro tento účel speciálně připravuje a je vždy čerstvé. Do koupele se přidávají také kvasnice a drcený chmel. Po půlhodinové koupeli následuje půlhodinka v zábalu z mláta.

Pak jdeme do sklepa – do lázní – a já obdivuji speciální nerezové vany na pivní koupele a tiše závidím.

Existencí pivních lázní to pivní subkultura dotáhla nejdál – ani vinná či kořalková, ani marihuanová subkultura žádné lázně nemá.

PIVNÍ KLUB

Je velkou výhodou Internetu, že nemusíte pracně pátrat, kdo je v daném oboru největší autoritou. Stačí se podívat na znění domény a je jasné, že když chcete něco vědět o pivu, tak se obrátíte na lidi z domény www.pivniklub.cz. Schůzku s předsedou mám v luxusním espresu v Pařížské a opravdu nevypadá jako pivař.

Bakalář Josef Voltr mladší (ročník 1976) je manažer onoho luxusního podniku, v němž sedíme, a bez ohledu na to, že nemá ani náznak pivního mozolu, je předsedou nejvlivnějšího pivního klubu u nás.

Klub vznikl někdy mezi lety 1993–1994, když spolužáci z hotelové školy v Mariánských Lázních hledali důvod, proč se scházet po dostudování školy, až budou mít rodiny a spoustu dalších dobrých důvodů se s kamarády nescházet. Takže založili klub, a v roce 1998 jej dokonce nechali zaregistrovat u ministerstva vnitra. Jeho program je jasný – další vzdělávání lidí ve věci piva, udržení kvality piva v ČR, podpora lokálních pivovarů a samozřejmě vlastní činnost, především pořádání chmelympiády. To je každoroční putovní schůze, po níž druhý den následuje skupinová prohlídka nějaké vhodné kulturní památky, především pivovaru. Samovýrobou se členové nezabývají, jsou čistí gurmáni, ne kutilové.

Nakonec dává k lepšímu skutečnost, že pan Prokeš, který vede pivní lázně v Chodově Plané, je historicky prvním a zakládajícím předsedou pivního klubu.

VELKÁ PIVNÍ KULTURA

„Největší gastronomická událost v České republice“, Český pivní festival v pražských Holešovicích na Výstavišti, měla na vstupence napsáno, že se dovnitř nesmějí nosit drogy, a hned za branou se prodávaly cigarety a o padesát metrů dál pivo. Nabízeli celkem třicet druhů piva, které stálo jednotnou cenu, jeden pivní tolar – ten jste si museli předem koupit za necelých čtyřicet korun. Jako parafernálie (přidružené serepetičky) pivní kultury je zde ke koupi plyšový půllitr velikosti koše na odpadky a pivní – kvasnicová – kosmetika, která je samozřejmě vysoce účinná. Převládají šampony. A pak zde na rožni pečou vola. A buřty mají. Také prodávají texaské klobouky stetsony z lisované papíroviny.

Jinak celkem nic zajímavého – z inzerovaných deseti tisíc míst pro konzumenty zaplněno tak pět až osm procent. V programu Kamil Střihavka, Abraxas, Michal Pavlíček & Bára Basiková, Rangers, prostě všechno jména, která před dvaceti lety něco znamenala. A starý dobrý rock, byť nám pivní máničky už trochu proplešatěly.

Svátek Ferdinanda v Benešově nebyl festivalem, ale akcí jednoho pivovaru – toho místního, pochopitelně. Kromě papírových klobouků nabízel i nekvalitní čínské kapesní nože. Zato chyběly plyšové půllitry. Hrál Aleš Brichta Band, Bára Zemanová a Beatles revival. A pekly se buřty. Z nudy jsem začal počítat pěkné ženy, a žádnou jsem nezaznamenal.

Šestnáctý ročník Dne Kozla ve Velkých Popovicích byl také akcí tamního pivovaru a bylo to první místo, kde jsem nalezl docela pěkné parafernálie. Klíčenky, čepice, trika a celou rotu nejrůznějších sklenic – prostě spoustu subkulturních předmětů. Ale byly to předměty pivovaru, ne samostatná výroba jako u vinných nebo marihuanových přidružených serepetiček. Soutěže, kterými událost jen hýřila, spočívaly v poměrně trapné nápodobě činností dobrovolného hasiče, například v pumpování vody. Na jiném místě se soutěžilo v tom, kdo uzvedne nejvíce plastových půllitrů naplněných vodou. K tomu vyhrávalo z jednoho pódia country a z druhého zněly jakési popěvky na známé notečky. V ulicích kolem pivovaru spousta stánků se vším představitelným pouťovým zbožím.

Když jsme si s fotografem sedli na trávu s kávou v kelímcích, přišli čtyři členové Národního odporu, kteří se byli na akci bavit, a chtěli mi dát přes hubu tak intenzívně, že jsem musel jednomu z nich to horké kafe vylít do obličeje. Když jsem se později příhodou chlubil, sdělila mi kamarádova přítelkyně, že jim dali náckové na stejných Dnech Kozla před několika lety přes hubu a jednomu z jejích přátel tam zlomili nos.

Nic k samovýrobě piva, nic souvisícího s kulturou hospod jsem na událostech „velké“ pivní kultury nezaznamenal. Zato orientace na nejhloupější cílovou skupinu, orientace na propagaci nadužívání byly u všech tří namátkou vybraných akcí, které jsme navštívili, až zarážející.

PROČ PRIMITIVOVÉ?

Proč je velká pivní kultura zaměřena jen na primitivy? Proč jsou jejím hlavním znakem širáky z lisovaného papíru, přihlouplé soutěže a oplzlé popěvky nebo country? První, komu jsem tuhle ošemetnou otázku musel položit, byl Jiří Mareček, tiskový mluvčí Plzeňského Prazdroje. Opět, stejně jako pan Voltr z pivního klubu či pan Prokeš z pivních lázní, naprosto nevypadá jako pivař z karikatury. Elegantní mladý manažer – a myslím, že by na Dnech Kozla, jež sám pořádá, mohl dostat do nosu od týchž nácků, kteří napadli mě.

Vysvětlím, co mne zajímá, a pan Mareček posmutní. A začne mi vysvětlovat, že každá pivní značka má pečlivě budovaný a na konkrétní cílovou skupinu orientovaný marketing a image.

A já jsem si svým náhodným výběrem alespoň z jejich produkce vybral právě tu levnější značku, jež je orientována na vesnického konzumenta a na dělnictvo. Proto jsme také v Popovicích slyšeli jaré country. A je prý velká škoda, že jsem nedorazil také na některé promo Pilsner Urquell, protože to je naopak orientováno na konzumenta intelektuálního a jako hudební styl k sobě deklaruje jazz. Naše exkurze však bohužel ukázaly, že na tu skupinu, co má ráda country & soutěže & popěvky, se orientuje většina pivovarů.

Nakonec jsem proto obešel naše přední adiktology, abych zjistil, jestli je tato gravitace primitivů vlastností samotného piva, či zda je příčina jinde.

„Historickou tradicí je dáno, že víno pijí páni a pivo kmáni!“ říká docent doktor Kamil Kalina, lékař–adiktolog a zároveň významný člen tuzemské vinné kultury. Od února 2007 navíc zastává pozici národního protidrogového koordinátora v Úřadu vlády ČR. „Pivní kultura je družná a mužná, urychluje sdružování a má gender rysy, je ,pro správné chlapy',“ pokračuje docent Kalina, „je proto zaměřena právě na ty, kteří akceptují gender stereotypy. Byť dnes se již vzorce ženského pití připodobňují mužským. Ve vinařské kultuře je přítomen ženský prvek, při výrobě vína jsou mužské a ženské úkoly. K pivu se naopak vážou výhradně chlapácké historické stereotypy a archetypy.“

Existuje i řada jiných pivních subkultur – pití manažerů či sportovců, pití piva jako ritualizovaný doprovod sportovní činnosti. Ale ty na pivním festivalu nenajdete. Doktor Kubů, citovaný již výše, vidí za pivním stereotypem mágy trhu: „Myslím, že je to funkcí gender aspektu, ženám pivo tolik nechutná, takže je marketing pivovarů zaměřen na nejsilnější cílovou skupinu – prostě slavnosti piva potřebují přilákat cílovou skupinu, která během krátkého času zkonzumuje co nejvíc piva. Nebudeme dělat pivní slavnosti pro intelektuály, kteří si dají tři piva a pak si čtou pod stromem knihu.“

A ještě jedna adiktologická autorita, docent Michal Miovský, šéf Centra adiktologie: „Možná pivovary hledají jakoukoliv cílovou skupinu, která je ochotná do sebe za krátký čas naklopit co nejvíc produktu. Chtějí prostě co nejvyšší zisk.“

VÝZVA

Svůj pamflet o pivní kultuře nemohu zakončit jinak než apelem na marketingová oddělení pivovarů: Ne všichni, co pijí pivo, dávají přednost pokleslé pouťové kultuře a bezuzdnému chlastání. Myslete prosím i na ně! Pivní speciály a jejich marketing, které některé pivovary zaměřují právě na netradiční konzumenty, nestačí – dokonce ani levné pivo nepijí jenom primitivové.

Zdroj: Reflex.cz | Autor: Jiří X. Doležal | Foto: Tomáš Tesař