Až trochu symbolicky, pár týdnů předtím, než začne být České pivo chráněnou značkou Evropské unie, koupil jeden ze světových pivovarnických kolosů, nizozemský Heineken, největší českou pivovarnickou skupinu Drinks Union s jejím Zlatopramenem, Březňákem, Lounským pivem a několika dalšími menšími značkami.

Jako by pojem české pivo odcházel do historie. Kdo pivní svět příliš nesleduje, musí mít pocit, že zbývá už jen „národněpodnikový“ Budvar, který tak jako tak čeká do roka či dvou privatizace. Prazdroj drží jihoafricko-americká společnost SABMiller, Staropramen zase patří původně belgické skupině InBev a Starobrno či Krušovice jsou ve stáji Heinekenu již nějaký čas.

A ten, kdo si v poslední době oblíbil Zlatopramen, patřící nepochybně mezi kvalitnější česká piva, nyní trochu s obavami čeká, co holandští sládci udělají s jeho oblíbenou značkou. Dopadne to jako se Zlatým bažantem, kdy se z úžasného, původně hutného, výrazně sladového piva vonícího po širých lánech Žitného ostrova stalo sice slušné, ale nepříliš výrazné lehké pivo jakéhosi univerzálního evropského typu? Nebo to skončí, nedej bože, jako s Krušovicemi, kdysi jedním z nejlepších českých piv, které německý pivovar Binding fakticky zničil jako značku, když z něj před lety udělal bledý patok s podivnou pachutí a naprosto katastrofální pověstí mezi českými pivaři. Němcům se podařilo marketingovými nástroji, především tím, že zadarmo poskytovali vybavení hospod hostinským, kteří se zavázali k odběru jejich piva, vyhnat výstav tohoto pivovaru na více než milion hektolitrů ročně. Dodnes však výroba klesla téměř na polovičku, přestože se kvalita trochu zlepšila, leč důvěra spotřebitelů je ztracena.

Není třeba propadat panice. Zahraniční manažeři snad již pochopili podstatu českého pivního trhu s jeho nároky na kvalitu. Nakonec to není zase tak těžké to pochopit. Český pivař rozezná dobré pivo od špatného velmi dobře a rostoucí životní úroveň mu dává šanci vybírat si. Malé pivovary jsou navíc nyní již kapitálově připraveny využívat moderní technologie a motat hlavu i velkým hráčům. Příkladem už dávno není jen humpolecký Bernard, ale také třeba fenomenální úspěch malého pivovárku Svijany, stojícího při liberecké dálnici, který ovládl region a nyní má úspěch i v pivně rozmazlené Praze.

Kromě toho trh dobývají se svým nepasterizovaným a zhusta velmi chutným pivem maličké restaurační pivovary rostoucí jako houby po dešti, byť jejich produkty stojí o něco více než obvyklé osmičky prodávané jako desetistupňová piva. Nakonec Prazdroj, který masivně zdražil a hodlá v tom evidentně pokračovat, také nezaznamenává žádné výpadky v odbytu, ačkoli cena půllitru v pražské restauraci už je kolem jednoho eura a třiceti eurocentů.

Právě konkurence a rostoucí ochota mlsných pivařů si za kvalitu připlatit jsou tím, co do budoucna udrží solidní úroveň českého piva. A tahle zkušenost povede snad i Heineken jinými cestami než kdysi Binding. Evropská ochranná známka opravdu takový úkol není schopna splnit. Lidé totiž nebudou pít nikdy České pivo, ale vždy budou žádat natočit Prazdroj, Budvar či - doufejme - Zlatopramen. Podobně by měli v Bruselu bojující potravináři pochopit, že si lidé nebudou kupovat český špekáček, a jejich úsilí o evropskou registraci receptury je zbytečnou námahou. Zákazník bude dříve nebo později stejně chtít davelský či vimperský špekáček konkrétního výrobce, protože zjistí, že je to zcela jiný výrobek než drogistická uzenina z hypermarketu za třicet korun kilo a půl v akci, která napíchnutá nad ohýnkem vydrží třicet vteřin, načež se nafoukne a rozprskne v beztvarou mazlavou hmotu odporné chuti. A dopadne tak, ať už se jmenuje eurošpekáček, nebo ne.

Zdroj: Neviditelný pes | Autor: Pavel Páral