Všichni víme, že pivo je božský nápoj. Vlastně se to ví už staletí. Kdo pivo vynalezl, bohužel dnes už nevím. Dočetl jsem se ale, že již za starověku pivo vařili mniši, a že páni rytíři si přihýbali tímto vzácným mokem, aby pak byli chrabří bojovníci na různých bitevních polích. Dokonce jsem viděl v Náprstkově muzeu zvláštní, z kozí kůže vyrobený měch, který prý ukrutní válečníci měli neustále plný piva. Když pak bylo krveprolití v nejlepším, pánové se mohli posílit a v boji zdárně pokračovat. Husité, jak jsem se rovněž dozvěděl, se pivem hojně napájeli těsně než došlo k potyčkám se Zikmundovými vojsky. A byli to zase udatní husitští bojovníci, kteří pod pivním oparem přicházeli na tak geniální vojenské strategie jako dát koním podkovy opačným směrem a tak zmást nepřítele.

O těchto věcech se zmiňuji, abych ukázal, jak velkou má pivo v Česku tradici. To, že je pivo úzce spojeno s kulturním vyžitím národa, vám ani nemusím připomínat. Co jenom písní, básní a prózy opěvující přednosti piva bylo napsáno. Jsem si jist, že milovníci piva budou souhlasit, že útulná, zakouřená hospůdka je mnohem krásnější než nějaké Národní divadlo nebo koncertní síň. V hospodě se ledasčemu přiučíte, nemusíte se nikterak žinýrovat, můžete si libovolně říhnout, nebo dát volný průchod jiným tělesným potřebám a nikdo vás nebude peskovat. Toto, zrovna tak jako květnatá mateřština, patří jaksi k dekóru.

A jak se krásně v takové hospůdce panečku čurá! To samozřejmě mohou patřičně vychutnat jenom pánové. Nad žlábkem pisoáru si gentlemani vyměňují životní zkušenosti, probírají kvalitu piva, politiku, sport a někdy i osoby slabšího pohlaví. Tam se také utužují přátelství na život a na smrt. Ke stolům se pak na další dvě minuty, než je nutné příjemný rituál opakovat, pánové vrací neskonale šťastní, žízniví a lační si dát další půllitřík.

Milovníci piva také obohatili českou slovní zásobu. Většinou nemluví o pivě nezdvořile, ale zlatý mok nazývají tak líbeznými jmény jako “pivičko”, ”pivenko”, “pivko” nebo chlapsky “pivák” a pokaždé se jim po vyslovení tohoto slova zamlží zrak. Pro slavné spisovatele, herce a jiné kulturní pilíře národa jsou v hospodách rezervována jen ta nejlepší místa, kde pivečko chutná ještě více. Tam pak po desáté dvanáctce na umělce přijde inspirace, zapotřebí k tmelení kulturního jádra národa. Někteří si láskyplně pivo vtírají do vousů, vlasů a obočí, aby jim vůně ještě dlouho připomínala hospodu a v ní kulturní vyžití a aby jim inspirace vydržela do příští návštěvy putyky, což je obvykle následující den. Slavný spisovatel Hrabal, který i po odchodu z tohoto světa má v hospodě U Tygra stále vyhrazeno místečko, na kterém spořádal hodně soudků plzničky, by bez pomoci pivečka sotva napsal takové literární skvosty jako například “Jak jsem obsluhoval anglického krále”.

Pití je rituál, k němuž třeba patří způsob uchopení půllitru a to, co po loku následuje. Vousáči si většinou pozvolna moudře uhladí bradu a většina opilců si nadšeně pomlaskne a utrousí třeba takové inteligentní věci jako: “ To má dneska panečku říz” nebo “ To tam ale zajelo” a podobně. Jen barbaři a duševní naháči kazí pivo rumem nebo zahřejváčkem. Na tyto se hospoda dívá s neutuchajícím opovržením. Na teplotě piva totiž nesmírně záleží a milovníci dobře vědí, že pivo má mít teplotu, jaká se nachází na sedmém schodu sklípku. A kdo teplotu svévolně manipuluje, ten si zahrává s ohněm. Politická strana přátel pití piva by nikdy takový prohřešek samozřejmě nedovolila.

Kolik z nás si plně uvědomuje, že pivaři mohutně podporují ekonomickou základnu země. Díky jim je zaměstnáno nepředstavitelné množství lidí od sládků a hospodských počínaje a uklízečkami konče. Kolik jenom zedníků uživí početné rodiny opravováním omítky na rozích činžáků, občurávaných veselými občany klopýtajícími noční Prahou. Kolik podnikatelů si při pivě pláclo na spolupráci při různých podfucích.

Ano, jsme bez ostychu a právem pyšní na to, že jsme ze země piva. Zaníceně a s dávkou národní hrdosti oznamujeme australským přátelům, že vedeme celosvětový žebříček co se týká spotřeby piva na osobu. Zeptá-li se nás někdo odkud pocházíme, neoháníme se Dvořákem, Janáčkem, Dubčekem či Havlem, ale pyšně odvětíme, že jsme z té země, která přinesla civilizaci plzeňské. Takto pak nedochází k trapným omylům, kdy si nás nevzdělanci pletou s Jugoši či Rusíny. Každý bystrý člověk totiž ví, že plzeňské je vůbec to nejlahodnější pivo na světě, které se každý dobrý pivovar snaží napodobit. A když ne na chuti, tak na jméně. Kolikpak takzvaných “pilsen” piv člověk bláhově okusil a pak strávil hodiny četby v kadibudce. Proto pijeme jenom naše Pilsen Urguell, a když není k mání nebo je předražené, s chutí se vrháme na Kozlíka, Budvárek, Zlatopramen nebo Gambrinus.

S lítostí musím však přiznat, že ne všichni sdílí naši lásku k pivu. Mezi tyto pošetilce patří bohužel většinou naše ženy. Ty nám spílají do opilců, stěžují si, že to z nás táhne jako z krčmy, že nehorázně chrápeme, a že je budíme neustálými návštěvami záchodu. Zcela při tom zapomínají, že pivo nám přináší dobrou náladu, že v pivním rozpoložení jsme manželkám ochotni přistoupit na rozmařilosti jako nákupy nepotřebných piškuntálijí, a že střídmé požití piva v nás probouzí velký cit a něžně se na ně pak vrháme. To situaci ještě zhorší, a tak se snažíme manželky uchlácholit tím, že chválíme jejich kypré postavy a k zemi nemilosrdně směřující prsní váčky. Teprve pak nám dovolí navštívit naši hospůdku. A vůbec to, že se z vyzáblého manžela díky pití piva stane kus chlapa s pořádným pupkem, na to až příliš lehce zapomínají.

Pivo se stalo mojí nerozlučnou družkou v Austrálii. Život v důchodu nyní převážně trávím osvětovou činností. Vehementně se snažím, aby nám manželky porozuměly a v pití piva nás intenzivně podporovaly. Dále se snažím naučit Australany lásce k českému pivu a myslím si, že by toto měl být vznešený a dlouhodobý úkol každého z nás. V neposlední řadě jsem si našel práci, abych ušetřil na letenku do rodné země. Chtěl bych si totiž v Mariánských lázních vyléčit cirhózu jater…

Zdroj: Seniortip.cz | Autor: Ivan Kolařík