Přesně 115 let poté, co byl litovelský pivovar slavnostně otevřen, se v nádherné historické litovelské varně uskutečnil slavnostní koncert. Tentokrát varnu naplnily španělské rytmy.

Mezi naleštěnými měděnými kotli, které jsou uloženy do kardinálského mramoru, zapěla Carmen v podání mezzosopranistky Edity Adlerové s atraktivní vizáží pravé Španělky za vynikajícího doprovodu Miroslava Žáry, který mistrně ovládá španělskou kytaru a rytmy flamenga. Sál litovelské varny byl opět beznadějně vyprodán do posledního místa a oba protagonisté sklízeli v průběhu koncertu zasloužené bouřlivé ovace nadšeného publika.

Edita Adlerová se na španělské písně zaměřuje už od útlého mládí a ve svých 19ti letech byla vůbec nejmladší představitelkou Carmen na české operní scéně. Ze svého širokého repertoáru na slavnostním koncertu u příležitosti výročí otevření litovelského pivovaru zazpívala písně F. G. Lorcy a nemohly chybět ani árie z Carmen George Bizeta.

Po koncertě se sympatická Edita Adlerová svěřila se svými bezprostředními dojmy: "V takovéto fantastické nádherné varně jsem ještě nikdy nezpívala. Zcela naplněný sál dotvořil krásnou atmosféru celého večera. Před koncertem jsem si hlasivky "navlhčila" litovelským nealkoholickým pivem, které na moje hlasivky zapůsobilo velmi blahodárně. Je takové hladké a plné. Pivo mám ráda, nejvíc mi chutná černé. Teď po koncertě mi chutná dvojnásob."

Koncerty klasické hudby ve zcela jedinečném a originálním prostředí varny litovelského pivovaru se již staly tradicí. Letošní velkolepý koncert k výročí založení pivovaru se konal na varně již po šesté v řadě. Své umění zde v uplynulých letech už předvedli takoví umělci jako např. Štěpán Rak, Bořivoj Navrátil či Miloslav Klaus, světově uznávané mužské vokální kvarteto Q VOX a loni světově uznávané duo Kateřina Englichová (harfa) a Žofie Vokálková (flétna). Letošní slavnostní koncert se uskutečnil za podpory Nadace Českého hudebního fondu.

Zdroj: Regiony24.cz

Čtyřiačtyřicetiletý sládek z rodinného pivovaru se chtěl jako školák věnovat historii, přál si tehdy být archeologem.

Jiří Plevka: „Sládek, který ´nenafouká´, je sládek na propuštění, neboť neví, co vyrábí.“

Před časem jsme využili návštěvy zajímavého člověka v našem regionu. Čtyřiačtyřicetiletý sládek z Chodovaru Jiří Plevka nám ještě před svou přednáškou o chodském pivu v trhanovské restauraci U Svatého Jána poskytl rozhovor.

Jezdíte běžně přednášet o chodském pivu?

Běžně? To se nedá říct, neboť času tolik není. Tohle byl nápad pana Novotného a já jeho nabídku vyprávět o chodském pivu přijal.

Když se řekne pivo – co to pro vás znamená?

Pivo je naše rodinná krev. Už je vaříme sto let. A s láskou. Kdybychom pivo nemilovali, tak se věnujeme určitě něčemu jinému.

Chutná vám pivo, nebo dáváte přednost jiným nápojům?

Chutná. Říká se, že sládek, který ´nenafouká´, je sládek na propuštění, neboť neví, co vyrábí.

Napadá mne: Usedáte po práci za volant?

V takovém případě nikdy neřídím. Když jedu, hledám jinou alternativu.

Co například?

Dávám si minerální vodu nebo nealko pivo. Vždyť je také sami vyrábíme.

Předpokládám, že jste patriot vašeho pivovaru. Chutná vám i pivo od jiných výrobců?

Rád ochutnávám nové typy piv, a to kdekoliv jsem. Snažím se ochutnat a hledat to nej..., samozřejmě, že mi nejvíce chutná to naše.

Kde jste získal vzdělání ke své profesi?

Vystudoval jsem průmyslovou školu pivovarnickou v Praze.

Ve svém oboru jste odborníkem. Co říkáte tomu, jak dopadl pivovar v Domažlicích?

Škoda každého pivovaru, zejména s tak dlouhou historií, který takhle skončí. Domažlice doplatily na nešťastně vybudovaný gigant v Plzni.

Stejně jako třeba Temelín má i Prazdroj snahu vytížit kapacitu. Proto byly v určité době uzavřeny pivovary v řadě míst, například v Karlových Varech, v Domažlicích a ostatně i náš Chodovar.

Pak se do toho vložila vaše rodina a nenechala Chodovar padnout...

Naštěstí táta v Chodovaru nastoupil v roce 1962 jako sládek a později se stal jeho ředitelem. Nenechat pivovar v Chodové Plané padnout bylo jakousi samozřejmostí. Sládci jsou v naší rodině už po tři generace. Není to jenom řemeslo, ale i vztah. Chceme také, aby po nás něco zůstalo.

Bylo těžké začít vařit soukromě?

Jednoduché to nebylo. Už v letech 1962 až 1989 bylo třeba vyvinout velké úsilí, pokud táta chtěl udržet pivovar v chodu. Pak, když se rozhodlo o jeho uzavření, nesmířil se s tím.

Jak vysvětloval to, že se o Chodovar postaráte jako rodina?

Táta chtěl hlavně udržet pivovar a řemeslo, nejen pro rodinu, ale i pro dlouholeté kolegy – přátele. Uzavření pivovaru pro ně znamenalo ztrátu zaměstnání. Proto si vymyslel šílený záměr zprivatizovat Chodovar, což v jisté chvíli znamenalo totéž, co bojovat o život.

Dostali jste se někdy do fáze, kdy jste se vším chtěli takzvaně praštit?

Nezastírám, že v afektu to člověka napadne, ale obecně ne. Dnes jsme výjimeční zejména tím, že jsme jediný rodinný pivovar v České republice, o který se stará rodina s pivovarským vzděláním. Já i brácha jsme oba sládci a také poslední, kteří se v našem pivovaru narodili.

Jistě jste viděl film Postřižiny. Co mu říkáte, líbil se vám?

To, co jsem viděl v Postřižinách, mi připomínalo dětství. Řada příhod mi tam připomínala život v našem pivovaru, a to včetně těch výlezů na komín. Pokud mohu soudit, dal bych film Postřižiny jako povinný pro každého pivovarníka.

Stýkáte se s kolegy ze studií? Předáváte si zkušenosti?

Dnes se stýkáme málo, není čas. Samozřejmě, že jsme si hlavně v počátcích podnikání vyměňovali zkušenosti. Dnes se v pivovarnictví sice využívá klasický postup, ale je doplněn o moderní technologii. Všechny pivovary bez rozdílu mají nové zařízení.

Je nějaký rozdíl ve výrobě oproti minulosti?

Rozdíl je v tom, že tradiční výroba piva a také vína je založena na pomalém kvašení za nízkých teplot.

Nevýhodou je, že se touto metodou dají vyrábět jen malé objemy. A to je právě to, co dnes odlišuje malé a velké pivovary. Vždy je takzvaně něco za něco.

Jaký výrobní postup preferujete a využíváte vy?

Pomalý výrobní postup, toho se držíme. Vyrábíme chodské pivo, které má jasně definované suroviny. Vážíme si toho, že chodské pivo je oblíbené na Chodsku a je k němu vřelý vztah.

Hovoříte o chodském pivu. Dá se o něm mluvit jako o jedinečném nápoji?

Dá se to i tak říci. Ještě před naším vstupem do EU jsme nechali toto pivo zaregistrovat, což původně udělaly všechny značky. Pak přišla změna z Bruselu a museli jsme pivo přeregistrovat, což trvalo do letošního roku.

Takže chodské pivo je už registrované?

Naše značka už je zapsána v evropském věstníku. Smutné je, že české pivo jako takové nebylo v době naší registrace ještě zapsáno.

Pamatujete si, jakou profesi jste chtěl dělat jako školák?

V době docházky do základní školy mne zajímala historie, takže jsem uvažoval o jednom z jejích oborů, o archeologii. Čím více jsem dospíval, dostával jsem se k pivovaru, jeho historii a stále mne to k pivovaru více táhlo.

V úvodu jste zmínil, že sládek, který nenadýchá, není správný řemeslník. Shání takový sládek těžko manželku?

Tuhle otázku mi nikdo nikdy nepoložil. Ale já nikdy problémy neměl, ani u manželčiných rodičů. Tchyně sice manželce říkala: Holka nešťastná, kam jsi dala oči? Ale na první návštěvu do rodiny jsem tehdy přinesl exportní balení Prazdroje. Tchán to bral a manželku uklidňoval: Maminko, není zas tak špatné mít sládka v rodině. A vezmu–li to podle kolegů, tak musím říct, že sehnat manželku pro sládka zase tak těžké není.

Váš pivovar je nezaměnitelný díky bílému psovi, alespoň řada lidí si ho tak pamatuje. Je tenhle pejsek váš, nebo někdy v historii patřil k Chodovaru?

Tenhle pes je můj, pes je i ve znaku sladovnického cechu. Traduje se, že bílý pes Albi našel pramen, který dodnes používáme k vaření piva. Tvrdí se, že tam pořád je a pramen hlídá. A jaký by to měl být pes, když ne labrador?

Čeho si u vašeho chodského piva nejvíce považujete?

Toho, že tradiční pivo, které vyrábíme, je úspěšné při mezinárodních degustacích, jako tomu bylo v roce 2005 a 2007, kdy jsme obdrželi Evropskou pivní hvězdu. Každý rok totiž Vysoká škola pivovarnická v Mnichově zkoumá a vyhodnocuje 450 vzorků piv z Evropy a USA. Pro nás a chodské pivo je dosažené ocenění velkým úspěchem.

Můžete zmínit našim čtenářům vaše pracovní krédo?

Chceme udržet to dobré, co se vymyslelo a co Čechy proslavilo. Chceme pro budoucí generace uchovat klasický český ležák, což by se nám mohlo povést, neboť – i když jsme malý pivovar – máme tady a v okolních regionech na 600 zákazníků prakticky od Aše až po Klatovy.

Zdroj: Domažlický deník | Autor: Milena Cibulková

Naše pivo má i v Chorvatsku své příznivce. Je sice drahé, ale stojí za to.

České pivo expanduje do Chorvatska nejen díky plným autům plechovek dovážených tisíci našich turistů. Má i svou tradici. Česká menšina vaří pivo v Daruvaru nazývané Staročesko a tamní pivovar patří v zemi mezi ty nejstarší. První pivo tady vyrobili v roce 1840.

A nejen to. České pivo mířilo do Chorvatska již v dobách Rakousko-Uherska, například značka Budvar. "Na území Chorvatska jsme dodávali pivo krátce po založení našeho pivovaru, nepřetržitě i v době komunismu. Do samostatného Chorvatska vyvážíme od roku 1993," poukazuje na tradici Petr Samec, PR manažer Budějovického Budvaru.

Ve šlépějích tradice se však pokračuje i nyní a o světlý a tmavý ležák značky Budweiser Budvar, ostatně jako i některé další tuzemské značky piva, je v Chorvatsku stále větší zájem.

"Obchodně se nám v poslední době velice daří. Jen v roce 2007 jsme prodej zvýšili meziročně o 65 procent. Těší nás zejména úspěch tmavého ležáku, neboť v jižních zemích není tmavé pivo obecně příliš oblíbené. Přesto Chorvatsku patří v dovozu tmavého budvaru šesté místo z celkem 18 států, do kterých tmavé pivo vyvážíme," uvádí Petr Samec.

Výhradním importérem je přitom společnost Carlsberg Croatia, která je součástí dánské skupiny Carlsberg. Carlsberg Croatia je silný partner, který ovládá asi 15 procent tamního trhu s pivem, a budějovický ležák je pro něho významnou položkou v nabídce prémiových značek.

"Náš importér dokonale zná místní podmínky a také samostatně řeší veškeré překážky, se kterými se na chorvatském trhu setká. Nám to samozřejmě zjednodušuje situaci, byť z našeho pohledu jsou pro nás podmínky v Chorvatsku srovnatelné s kterýmkoliv západoevropským trhem," poznamenává Petr Samec.

A jak je to se zvukem českého piva? Stoupající poptávka nasvědčuje tomu, že dobré. "Ano, české výrobky tu skutečně mají velmi dobrý zvuk. Platí to i o našem pivu, které se prodává v segmentu importovaných prémiových ležáků jako produkt s cenou, která patří k nejvyšším na místním trhu," podotýká Petr Samec s poukazem na dalekosáhlé plány.

"Pokud se nám podaří zachovat dynamiku nárůstu prodejů, mohlo by se Chorvatsko během krátké doby dostat mezi deset našich nejdůležitějších exportních trhů," dodává.

Milovník našeho piva se tedy nemusí v Chorvatsku ničeho bát. Nabídka tady není sice natolik široká jako v Čechách, ale pivní chuť lze jistě uspokojit.

Zdroj: iHNed.cz | Autor: Alexandra Mostýn

,,Tak bohužel, pane, žádnou rezervaci tady nemám," říká mi číšník a já už trnu hrůzou, že i má třetí pivovarská recenze dopadne zle. ,,Ale to nevadí, je sice plno, ale máme tady takový salonek, tam se vám bude líbit. A vy jste z Prahy? Cože jste si vyrazili ke Flekům?" švitoří číšník a vede nás do jedné ze zadních místností k dlouhému stolu s nápisem Reservé. ,,Co to bude k pití?" Objednáváme samozřejmě místní pivo, ale i víno ,,Müllera, paní. Asi vás moc nenadchne, ale jsme spíš pivovárek. Kdyby vám nechutnal, nějak to pořešíme."

Kabaret a Becherovka

Jistě, restaurace skutečně naplňovala veškerá klišé, na kterých ujíždějí turisté: Live harmonikář s odrhovačkami, číšníci a číšnice v typických úborech, a dokonce i ty panáky Becherovky na velikých tácech, se kterými za námi doběhla obsluha, sotva jsme si sedli. A to jsme nezkusili večerní program - kabaret ,,plný tanečně revuálních čísel a humoru srozumitelný opravdu každému". Ale (pamětliv svého asertivního předsevzetí) to tu bylo vždycky, takhle ta hospoda funguje a karikaturou na české stereotypy byla vždycky. Mě zajímalo jídlo, pivo a samozřejmě to, jestli se tu budeme cítit vítáni.

V ,,salonku" s názvem Kufr pro 40 lidí jsme byli sami. Hordu turistů sem pustili až téměř po dvou hodinách, když jsme si přáli platit. Klid na rozhovor tu nebyl, řev harmonikáře a jeho nástroje z vedlejšího sálu sem doléhal nekompromisně i přes zavřené lítačky, ale než jsme se pustili do jídla, shodli jsme se, že ,,zatím rozhodně dobrý". Naše talíře tu byly za pár minut.

Tláču a gulášek, bitte

Tlačenka nebyla tou, na které jsme za komunismu vyrostli. Jemná, libová, na plátky nakrájená, s jemně nasekanou červenou cibulkou připomínala spíš produkt pro fajnšmekry z bavorských pivnic. Za devět pětek dobrý oběd.

Svíčková byla poctivě odvedená, tradiční. Nejzajímavější na ní prý byl domácí knedlík, který ani vzdáleně nepřipomínal drobivé, na troud suché válce ze supermarketů. Za 189 korun by si zasloužila trochu víc přizdobit.

Mně se volba vyloženě povedla. Zážitek ze samotného gulášku nepřebily ani výtečné knedlíky. Omáčka plná chuti, ani moc tekutá, ani krémová a kvalitní hovězí maso bez jediného odřezku tuku. Cena také 189 korun.

Černé a sladké

A teď to nejdůležitější - pivo. Pokud jste U Fleků byli naposledy tak jako já někdy v roce 1991, protože to vaši noví kámoši ze Západu vybavení zmatenými bedekry ,,museli zažít", nemůžete si pamatovat, jaké pivo tady vlastně vaří. Flekovský ležák je tmavá třináctka. Dělají tu jen tenhle jeden druh, v historických prostorách, rekonstruovaných v 80. letech. Pivovárek si dokonce můžete prohlédnout s průvodcem. Ležák, ač má o stupeň víc, je v chuti spíš lehčí, mnohem sladší než třeba tmavé pivo ze Strahova, přesto ale sušší než typická česká karamelová černá piva. Přístupný, příjemný ležák s tradicí, který ničím nepřekvapí ani zahraničního začátečníka, kterých se tu vystřídají tisíce.

Pokud minipivovar U Fleků dokážeme akceptovat takový, jaký je, tedy jako restauraci sloužící především turistům se všemi českými historickými klišé; pokud do něj vstoupíme bez předsudků a moralizování nad pokřiveným zrcadlem gastronomických a kulturních tradic, budeme příjemně překvapeni.

Hospoda U Fleků už není turistickou pastí a dolem na německé marky se sprostou obsluhou a bandou taxíkářů ve frontě na provizi. Je to profesionálně vedený podnik se vstřícnými číšníky, velmi rozumnými cenami a atmosférou, která se od těch 90. let změnila skoro k nepoznání. Konkurence dokáže divy.

Flekovský ležák

0,4l -- 59 korun

0,2l -- 30 korun

E15 hodnotí české restauranty a hospody

Menu * * *

Obsluha * * * *

Prostředí * * *

Sociální zařízení * *

Ceny vyšší standard

Celkový výsledek * * *

Zdroj: E15.cz | Autor: Václav Sochor

Nepříznivá recenze Klášterního pivovaru Strahov, kterou jsme otiskli v rubrice Gourmet (E15, 29. 10. 2008, U suchého rohlíku), měla nečekaně razantní odezvu. O provedených opatřeních informoval manažer minipivovaru pan Marek Kocvera autora článku Václava Sochora. Ten mu na jeho dopis odpověděl. Otiskujeme z obou vyjádření.

Z reakce Marka Kocvery

Velice nás mrzí nepříjemná událost, kterou popisujete ve svém článku U suchého rohlíku v areálu Strahovského kláštera, a přijměte prosím naši dodatečnou omluvu. Personál popsaný v článku byl okamžitě propuštěn a přijali jsme opatření, která by měla v budoucnu zabránit případným trapasům podobného ražení. Po přečtení Vašeho článku jsem se zcela upřímně vyděsil a byla to ona pověstná poslední kapka. Chvíli jsem uvažoval o zavření pivovaru...

Pivovar vlastními silami budujeme již několik let, během kterých jsme zaznamenali mnoho úspěchů i neúspěchů, ale až doposud se jednalo o normální budování firmy a značky. Během posledního roku se čím dál častěji setkávám s problémy s personálem a věřte, že byly vždy radikálně řešeny... Praha obecně trpí nedostatkem kvalitního personálu, což se v nejméně vhodnou chvíli projevilo i u nás...

Po sérii úspěchů s pivem a kladných hodnocení, to je první negativní ohlas, který ale svým významem pro naše podnikání kalí všechny pozitivní ohlasy. Jdeme dál, máme nový personál, sám se vracím ze své kanceláře k obsluze...

Z reakce Václava Sochora

Byla by hrozná škoda, kdybyste kvůli jednomu článku svůj podnik zavíral. Pivo máte výtečné. Najít dobrý personál je téměř nadlidský úkol, říkají mi to všichni restauratéři. Bohužel právě obsluha tvoří klíčovou část dobré či špatné zkušenosti hosta s podnikem...

Moc Vám přeji, abyste podobných ohlasů měl co nejméně. Ideálním výsledkem by bylo, kdyby teď šlapalo vše perfektně. Moc bych Vám to přál - už jen kvůli tomu neobyčejnému e-mailu, který jste mi poslal...

Zdroj: E15.cz

Hlinecký pivovar se dostal mezi velké hráče na trhu. Nově totiž patří k pivovarské skupině K Brewery, která je pátou nejsilnější v zemi. Kromě hlineckého pivovaru vlastní K Brewery například pivovary v Jihlavě, Protivíně a Svijanech a dohromady letos vyrobí více než milion hektolitrů piva, což je skoro stejně jako Budějovický Budvar, který je na trhu čtyřkou. O prodeji jako první informovaly Hospodářské noviny.

„Skupina K Brewery koupila sto procent společnosti Imex Premium, která náš pivovar vlastní. Věříme, že nám to přinese větší možnosti, například při nákupu surovin a obchodní politice,“ uvedl ředitel pivovaru Milan Vedra. Od změny si slibuje zejména vyšší prodej. „Dál se budeme orientovat spíš na tuzemsko, ale věříme, že nám noví majitelé pomohou najít i vazby mimo náš tradiční region,“ řekl. Jiné výrazné změny, například v sortimentu vyráběných piv, či v počtu zaměstnanců pivovaru, ředitel neočekává.

Za kolik skupina, kterou ovládá čtveřice podnikatelů, mezi nimiž je například majitel Lázní Luhačovice Martin Hurda, pivovar získala, Vedra neprozradil. Kromě hlineckého pivovaru nyní koupili K Brewery i pivovar Lobkowicz, takže skupinu nyní tvoří už osm značek. „Trh je čím dál tím tvrdší a je určitě výhodnější být v silné skupině, než bojovat sami,“ poznamenal Vedra, který je jedním z bývalých majitelů, který svůj podíl v pivovaru prodali.

Pivovar Rychtář vznikl v roce 1913, první pivo uvařil 12. prosince 1913 a na akciovou společnost se proměnil v roce 1925. Společnost IMEX Premium získala pivovar při privatizaci v roce 1996.

Nyní pivovar vaří kolem 80 tisíc hektolitrů piva ročně, jeho hospodaření pravidelně končí ziskem.

Zdroj: MF Dnes.cz