Nejen renomované giganty, ale také malé rodinné pivovary, ba i minipivovary mají svoje hrdiny. Vybrali jsme zástupce tří nesouměřitelných provozů. Co mají společného? Lásku k českému pivu a úctu k naší tradici.

Majitel rodinného pivovaru. Rocker pivovarníkem

Spoluvlastník a ředitel Měšťanského pivovaru v Poličce Karel Witz sedí ve své kanceláři. Zvenku sem doléhá šumění kaštanového listí a vůně mláta. Pan ředitel vykládá, jak zdvihl výstav rodinného podniku, jak rád má poličské pivo jistý velmi známý důchodce z Nového Veselí na Vysočině... Nedá taky dopustit na svou osmasedmdesát let starou varnu, která nejprve třicet let obšťastňovala pivaře kdesi na Šumavě a do Poličky přišla jako partiové zboží roku 1960. Vypadá to, že sem patří odjakživa.

Kdyby však mohl před dvaceti lety Karel Witz nahlédnout do dneška, myslel by, že jde o halucinaci. Jeho kariéra se totiž vyvíjela úplně jinak, a to nikterak neúspěšně. Už jako student za plíživé kontrarevoluce hrál v Praze v rockové kapele Ages BC. Spolu s ním třeba dnešní ředitel Českého rozhlasu Vojtěch Kasík.

„Kdo jiný by mohl dostat naši oblíbenou muziku do rádia? Miloval jsem Claptona, Colosseum, ty jsem tenkrát dokonce viděl v Praze, Allman Brothers, vlastně veškerý jižanský rock,“ durdí se pivovarník Witz, „ale Vojta to na veřejnoprávních stanicích skoro vůbec nepouští.“ Absolvoval vysokou školu ekonomickou a následoval svou ženu do Košic. Pracoval jako referent, ale vážně bral pouze hru na kytaru. „I když byla košická tramvaj nabitá, já jsem seděl na dvousedadle sám. Na východě bylo vše konzervativnější. A já jsem byl mánička. Spolucestující se mě většinou štítili,“ vzpomíná.

Hrál ve skupině Profily. Na soutěži v Bardejově přibrali šestnáctiletou zpěvačku Mariku Gombitovou. Když se Jankovi Lehotskému rozpadla už poněkolikáté kapela, manažer Profilů Marian Bednár mu v letadle nabídl tu svou. Tak se stal z provinční skupiny bratislavský Modus. Jako elév v něm fungoval Miro Žbirka. Skupina sypala jeden šlágr za druhým. V osmasedmdesátém hodil kytaristovi Witzovi lano Marian Varga. Jeho Collegium Musicum – to byla artrocková elita. Bratislava, Praha i Budapešť mu ležely u nohou. A to ještě Karla Witze čekalo nahrávání s Indigem Petera Nagye. „Ani to Vojta Kasík v rádiu moc nepouští,“ rýpne si dnes od svého pivovarského stolu.

V jedenadevadesátém Karel Witz zjistil, že by rodina mohla zrestituovat domy a také pivovar v Poličce. Nedá se říct, že by měl k českému národnímu nápoji nějaký zvláštní vztah. Bratislavští rockeři sice milovali alkohol, ne však pivo. Říkali mu zpomalovač myšlenek a lili do sebe víno. Navíc Karel Witz v Poličce nikdy nežil. Jen jako kluk rád jezdil na prázdniny k maminčiným příbuzným do nedaleké vsi.

Jeho dědeček tu však žil a kromě likérů vařil i pivo. Byl ubit v Terezíně. Z tisícovky Židů z Poličska se z koncentráků vrátili jen tři. Mezi nimi tatínek Karla Witze, který přežil službu u pecí táborového krematoria. Majetek po předcích mohl Karel Witz získat v rámci takzvaných mimosoudních rehabilitací. V praxi to znamenalo, že se musel hodně soudit. Jeho otec – univerzitní profesor práv – mu pomoci nemohl. Byl už po smrti. Nové zákony však tehdy pořádně neznal nikdo a Karel Witz se v nich záhy orientoval. Domy a později pivovar získal.

„Aby nám tu ten židák taky něco nechal,“ zaslechl od místních. Přitom pivovar byl na odpis, město Polička ho navrhovalo zlikvidovat už v roce 1976. „Když jsem přišel, nevlastnil podnik například vůbec žádný vysavač. Jediným vozidlem tu byla rezatá škoda stopětka,“ vzpomíná Witz. Podnikání se však nebál, byl na ně zvyklý z totalitního showbyznysu. Ne nadarmo říkal Miro Žbirka o starém Modusu: „My jsme taková malá kapitalistická skupinka.“

Po roce vyhodil ředitele, jemuž se pod rukama vypařilo tisíc hektolitrů piva neznámo kam, a postavil se na jeho místo. První gáži si vzal až za dva roky, žil hlavně z výnosů hotelu na náměstí. „Uznávám, že tak dva roky jsme vařili mizerné pivo. Druhořadé suroviny už byly nakoupené, na ty špičkové jsme pak nějaký čas neměli peníze,“ říká. Dnes vaří z poloraného žateckého červeňáku a z prvotřídního sladu od Moravských sladoven. Voda pochází z vlastních vrtů, kvasnice z Budvaru.

Když Karel Witz zavedl nepřetržitý prodej piva na vrátnici, smáli se mu. Dnes tímto způsobem prodá patnáct procent produkce.

Pivovar má ultramoderní čističku odpadních vod. Pokud však jde o výrobu piva, je Karel Witz konzervativní. „Malá varna, spilky, sudy – to úplně stačí,“ říká, „kdyby nám někdo například daroval cylindrokónický tank na kvašení, stál by nerozbalený v rohu a nikdo by se ho nedotýkal, aby něco nerozbil.“

Pivo z Poličky, ať už dvanáctka, jedenáctka či desítka – a ta je k mání i tmavá – utkví v paměti s prvním lehce nasládlým douškem. Místní už jsou dávno rádi, že ten židák Karel Witz pivovar zrestituoval. V místních prodejnách velkých obchodních řetězců i na benzinových pumpách, kde obvykle dominují mezinárodně známé značky českého piva, jasně vede pivo ze zdejšího Měšťanského pivovaru. Karel Witz se dme pýchou.

Ještě něco mu dělá velkou radost. „Představte si, můj osmiletý vnuk má absolutní hudební sluch,“ hlásí, když se zdviháme k odchodu.

Zdroj: MF Dnes.cz | Autor: Ladislav Verecký