Když jsem před více než deseti lety narazil na pivovarskou hospodu malého posázavského pivovaru, kde levně čepovali krom desítky a dvanáctky i jejich nefiltrované verze, začal jsem stále pravidelněji chodit právě tam. Hospoda měla i salonek, kde jsem pořádal srazy se spolupracovníky či bývalými spolužáky. Pod vzrostlými kaštany a lípami zahrádky tohoto oblíbeného podniku jsem každoročně vítal jaro prvním venkovním točeným pivem a loučil se s podzimem tím posledním. Když někdo chtěl „jít na jedno“ tak nějak samovolně jsem na otázku: Kam? Odpovídal: Právě tam!

Nepodporování globálních hráčů pivního trhu odmítáním europiv a chození na nefiltrované posázavské pivo se velmi rychle stalo takovou samozřejmostí, že o tom člověk ani nepřemýšlí. Kam jinam na výborné klasické nefiltrované pivo, že? Již roky jsem si tykal s výčepními a když se mi povedla fotka piva s pěnou krásně osvícená sluncem, hospoda si ji nechala zasklít a vyvěsila ji na zeď lokálu. Benjamínkovi číšnického týmu jsem drze říkal Kevine, neboť jedné kolegyni připomínal právě tohoto filmového hrdinu. Nevynechával jsem ochutnávky zpravidla tmavých piv, které pivovárek vaří na Vánoce a Velikonoce. Hospoda se stala součástí mého života, bylo to to místo, kde jsem si s přáteli odvyprávěl tolik zážitků a objevil tolik nových pohledů na žití vezdejší, že se nakonec hospůdka má milená stala součástí mě samotného. Jméno oné hospůdky mi bylo synonymem pohody, přátelského posezení a téměř druhým domovem.

O to větší šok byl, když po letech symbiotické koexistence oznámil pivovar uzavření hospody z ekonomických důvodů, jak hlásal internet. Nedokázal jsem tomu hluboko v sobě uvěřit, přesvědčit své já o tom, že tento smutný fakt je realitou a jel na místo informace ověřit. Internet nelhal a já měl chuť začít hysterčit...

Zjistil jsem, že jsem smutný, jakoby mi někdo umřel. Je to divné, jsem patrně přecitlivělý, vždyť hospoda je neživý fenomén, ne?! Opravdu? To živé tvoří přeci lidé a můžeme se scházet jinde. Proč želet konkrétního místa, proč oplakávat tuto hospodu?

Jsou to zajímavé otázky! Přinutilo mě o tom přemýšlet a za sebe si sobě na tyto otázky odpovědět. Několik dní jsem na pozadí svého racia nechal běžet heuristickou analýzu a čekal, co mi řekne vlastní podvědomí. Nakonec se ozvalo. Vztah k hospodě je odrazem vztahu k sama sobě, řeklo. Zážitky, které považujeme za klíčové či zásadní pro naše subjektivní prožívání si ukládáme mj. v kontextu místa. Tak jako vím, kde jsem poprvé líbal děvče a kde mně to samé děvče dalo košem. Tak definitivně jsou ta místa nositeli těchto událostí a tedy je vidím i tímto prizmatem.Stejně tak i tato hospoda je nositelem mých vzpomínek na sociální interakce, na pohodu, na pocit sounáležitosti, na porozumění... Jsem to já, kdo přiřazuje významy místům, kdo subjektivně pociťuje genia loci promítáním vlastních zážitků spojených s daným místem a kdo je mísí s dalšími místními vlivy jako je sluncem zalitá zahrádka či nefalšovaná radost v očích vrchního z faktu, že mě zase vidí. Dělám to, protože tím právě žiji, to je obsahem mého prožívání a jeho kvalitou, to jsem já! Já sám!

A smutek? Ten přišel, protože ekonomická realita zpřetrhala tyto fenomény... Již nejsou teď a tady, již jsou minulostí... Kontinuita je ukončena, mému já byl amputován další úd a zůstává zemřelou minulostí. V tomto smyslu odešla skutečně živá bytost a já teskním po kusu vlastního já. Děkuji ti, drahé podvědomí, je to odpověď, která mi stačí...

A děkuji tobě, hospůdko, za všechno co jsi mi dala. Měl jsem k tobě vztah nejspíše od prvního okamžiku a až teď, když jsi umřela, si to uvědomuji...

A jestli je pravda, že nářek tvých štamgastů dolehl k uším pronajímatele a s pivovarem se nakonec dohodne na rekonstrukci a opětovném otevření, tvou novou inkarnaci oslavím jak se patří. Každá návštěva pak bude zároveň oslavou, že jsi tu stále s námi a že můžeme navázat na sebe samé...