Zatímco si všichni ve Zlých časech pochutnávali na pivečku z východních Čech, mě bohužel pracovní povinnosti odvolaly dále na východ, až do vzdálené Bukurešti.

Ač jsem se snažil sebevíc, mnoho informací o pivu v Rumunsku jsem nezískal. Snad až na různé zahraniční weby, kde bylo zmíněno pár podniků, které lze v Bukurešti navštívit.

Jakmile se však zeptáte, kam by se dalo zajít na pivo, tak vás okamžitě pošlou do podniku Cara'c cu bere, což je nejstarší pivnice v Bukurešti. Nachází se v centru starého města v Stavropoleos St. 5 a to od roku 1899, přičemž historie začala již o 20 let dříve na jiné adrese.

Je zde možné ochutnat tradiční rumunské pokrmy a to na staré město nikoli za přemrštěné ceny. Polévky kolem 7 lei nebo vlastně nyní spíše RON (Romanian New Currency).

Jídla pro jednoho od 20 RON výše. Vyzkoušel jsem tradiční držkovou polévku Ciorba de burta, ke které se přikusuje čili paprička, vepřové maso na pepři podávané s polentou a druhý den rybu Dorada. Pokaždé jsem byl velmi spokojen.

Ale předpokládám, že vás na pivním serveru bude zajímat především pivo. Takže standardně se točí do 4deci ucháčů prý pro tento podnik speciálně připravované pivo Carlsberg za 6 RON. Bohužel pivo chuti nezajímavé. Toto pivo neuškodí, ale bohužel nijak zvlášť nepohladí a nepotěší.

Jinak je možné dostat třeba lahvový Paulaner a nějaká další točená piva, jejichž seznam si už bohužel nepamatuji neb jsem se o další nezajímal.

Závěrem bych řekl, že našinec v Rumunsku hlady a žízní nezhyne, nicméně to bohužel není země pivu zaslíbená Většinu trhu ovládají velké koncerty jako Heineken, S.A.B. nebo Tuborg. Jinak se zde dále pijí německá piva. Při procházce městem jsem narazil i na PU.

Zvětšit obrázek

Pánové, nedá mi to, abych se nepochlubil. Včera se mi po delších peripetiích podařilo konečně dostat "in natura" pivo Asonga ze státečku Rovníková Guinea (Afrika). Už odpočívá v ledničce v Teplicích. Bude to zajímavá degustace. A bude to jistě první pivo tohoto druhu, co kdy překročilo hranice ČR.

Zvětšit obrázek

Před dvěma lety jsme se mohli dočíst, že Plzeňský Prazdroj ze svých zaměstnanců vychová tzv. pivní misonáře, kteří měli šířit osvětu po hospodách. "Naučíme je teorii, mnohé si vyzkouší v praxi a na závěr je čeká test a po splnění certifikát," uvedl spoluautor projektu a tehdejší obchodní sládek Prazdroje Václav Berka.

Podle Berky se stanou průběžně misionáři všichni zaměstnanci společnosti od dělníků po nejvyšší manažery. To je až dva a půl tisíce lidí. Nebojte v brožuře Prazdroj Best Of 2007 je uvedeno, že slavnostně předali certifikát pro 250. „velvyslance“ jejich značek - rozuměj pivního misionáře.

Proč se ale o této poměrně staré záležitosti zmiňuju? V čísle 5/2008 zaměstnaneckého časopisu Za branou je mj. tento článek:

Misionáři vyrazili na internet

Bojují proti chatovým bludům

Takzvaní pivní odborníci nás stále častěji na internetových stránkách přesvědčují, že Gambrinus už není, co býval. Samozvaní „odborníci“ trousí o našich značkách spousty polopravd a mýtů. Těmi poškozují pivní kulturu a naše pivo, zejména Gambrinus.

První parta misionářů se proto vydala na „pivní chatu“. Název projektu vznikl spontánně; příznivci internetu ale vytuší, že se jedná o čety, čili diskusní fóra. A jaké je mise? Vyvážit názory v internetových diskusích, které vyznívají zřetelně v neprospěch velkých průmyslových pivovarů.

Uvést nepravdy týkající se piva na pravou míru. A kdože bude na tomto projektu pracovat? Vybrali jsme ty nejpovolanější, kteří pivu nejvíce rozumí a uvedou věci na pravou míru – Pivní misionáře. Pokud i Vy narazíte na vtipný či pobuřující pivní nesmysl v internetové diskusi, můžete nás upozornit na adrese vit.sarson@pilsner.sabmiller.com. Největší bludy a vtipné příspěvky od našich misionářů budeme publikovat na intranetu, takže se máte na co těšit.

Škoda, že se s námi plzeňští nepodělí o ty vtipné či pobuřující dle nich nesmysly, ale budou je zkoumat jen na svém intranetu.

No zatím se ve webových diskusích objevil pouze jeden "misionář" pod nickem missionary a teď mi došel i význam jeho nicku. Bohužel se zapojil jen krátce a už je zase bůhví kde. Asi do sebe leje jedno HáGéBéčko za druhým :)

Budou mít takové či podobně volené nicky i ostatní? Nebo má každý misionář své krycí jméno, aby byla možná kontrola shor(t)a?

Pamatujete na dobu před cca dvěma roky, kdy byl "postrachem" pivovarů a pivních slavností nějaký Milan Berka z brněnského sdružení Kontext? Brojil proti soutěžím a vlastně i programu pro děti na různých pivních slavnostech, mj. i proti Pivovarské pouti ve Strakonicích, kam i já rád jezdím s dětmi. Nelíbilo se mu ani spojování piva se sportem, zde v podání neckyády.

Protivínský Platan dostal kvůli panu Berkovi i pokutu, tuším ve výši 5 000 Kč. Za to se o tom zmiňovala i televize ve svých hlavních zprávách. Za 5 tisíc dobrá reklama pro střední pivovar, co říkáte? Pak ale Berka několikrát neuspěl (Prazdroj, Holba) a jakoby se po něm i po celém Kontextu slehla zem. Mj. strakoničtí pivovarníci také dostali pokutu do 5 tisíc Kč.

A kdo že je či byl onen ochránce ostatních od toho zlého démonu alkoholu, který se zřejmě dle něj nejvíce objevuje v pivu? "Je to několik let přísný abstinent, bojuje se svými kolegy ze sdružení Kontext proti pořádání pivních soutěží a propagace alkoholu od roku 2000. Za tu dobu podal asi stovku stížností živnostenským a městským úřadům i Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Naprostou většinu ale úředníci zamítli."

Tím bychom mohli skončit, ale když už jsem si na tohoto člověka vzpomenul, zkusil jsem v rychlosti projet internet. Server www.kontext.cz nefunguje a bůhví, zda je tato doména zaregistrována naším známým sdružením. Avšak jsem po letech narazil na starou prezentaci na této adrese. Ani tady není vykazována prakticky žádná činnost, zveřejňování myšlenek je ukončeno již začátkem roku 2003.

Ovšem život v sekci zvané Konzervatoř - obyčejná Návštěvní kniha - se prozatím zastavil až koncem loňského roku. Mě zaujal tento příspěvek od pana Zdeňka Macury, hlavního koordinátora strany 4 VIZE : "Zdravím pana Berku, možná máme společné téma, letos jsme šli do parlametních voleb mimo jiné také s bodem o reklamě. Možná by nějaké osobní setkání nebylo na škodu, můžeme si předat vzájemné zkušenosti, když tak se ozvěte ..."

No nic pomyslel jsem si, nějaká sranda strana. Dnes, když jsem si přečetl v MF Dnes článek s názvem Zastupitelka: Prodejme pivovar jsem zpozorněl. Toto pro ostatní zastupitele velmi překvapující stanovisko vyslovila strakonická zastupitelka za 4 vize Hana Roudnická.

Že by přeci jen setkání Kontext a 4 VIZE proběhlo a další postup je již společný? Naštěstí je paní Roudnická ve strakonickém zastupitelstvu z této strany sama a její návrh nebyl přijat.

Je to jen náhoda a pan Berka je společensky mrtvý, nebo... ...nebo mám chorou fantazii?

"Znalci" šíří nesmysly! Ozvou se opravdoví odborníci? Mlčeti zlato neplatí!

Toť název článku pana Marečka z čísla 4/2008 ve firemních novinách Plzeňského Prazdroje "Za branou".

Pan Mareček zde píše:

"Na internetu je na pivo každý velký odborník. Časté diskuse na téma pivo najdete na zpravodajských serverech, ale především na stránkách, které si milovníci piva vybudovali pro sebe. Tam se vzájemně ujišťují, že čím menší pivovar, tím lepší pivo. Nejvíc to pak odnáší Gambrinus a Pilsner Urquell. Proti gustu žádný dišputát, ale pokud jde o úplné nesmysly, je třeba zakročit.

Pokud se po internetu pohybujete, podívejte se na diskuse a neváhejte do nich odborným způsobem přispět. Nebojte se přiznat, že jste ti, kteří v Prazdroji pivo dělají. Většina samozvaných odborníků ho jen pije. Jen tak se na pivních serverech může vést skutečná diskuse.

Pošlete nám tip na největší nesmysly, na které jste narazili, na e-mail jiri.marecek@pilsner.sabmiller.com. Rádi je otiskneme s komentářem."

Tolik pan Mareček, tiskový mluvčí Plzeňského Prazdroje a.s.

Táži se vás, milí čtenáři, najde se na českém internetu nějaký nesmysl o pivech Gambrinus či Prazdroj? Pokud ano, sem s ním.

Tak to zase na nějaký čas máme za sebou. Během druhé poloviny srpna a první třetiny září probíhala na českých chmelnicích sklizeň českého zeleného zlata, bez kterého si pivař nedokáže svůj milovaný nápoj vůbec představit. A už je dočesáno.

Jelikož se i já rád napiji chmelového nektaru, stal jsem se letos už podruhé jedním z brigádníků, kteří se na letošní sklizni chmele podíleli. Od loňska jsem se pouze přesunul do vedlejší vesnice. Zůstal jsem na Rakovnicku.

Na první pohled bylo zřejmé a potěšující, že chmele se letos urodilo poměrně dost, přinejmenším o hodně více, než vloni. Díky celkem vlhkému jaru tentokrát chmel dorostl do vrcholků chmelových konstrukcí a byl tak daleko bohatší na šišky. Na naší farmě v Heřmanově na Rakovnicku trvala sklizeň i proto o dva dny déle, než před rokem a výnosy byly daleko lepší.

Mimochodem mi to nedalo a stejně jako vloni jsem si musel vyzkoušet jednu chmelovou šišku sníst. Řeknu vám, stojí to za to. Pokud ji pořádně rozkoušete, hořkost se rozlije v puse jako jed, ještě hodinu potom se šklebíte a plivete kolem sebe hořké sliny. Je to opravdu síla. Kam se hrabou pálivé papričky. Chmel, to je panečku koření.

Tím hořkým je lupulin, látka obsažená v chmelových šiškách, je to vlastně pyl - nenápadný žlutý prášek. Pouhé tři chmelové šištičky vystačí na výrobu jednoho desetistupňového piva. Na pohled se to zdá málo, ale kdo onu chmelovou šišku zkoušel sníst, pochopí, že to stačí.

Zemědělec nedostává zaplaceno jen podle kvantity chmele, nýbrž i dle jeho kvality. Při výkupu chmele se udělá chemická analýza sklizně, zjistí se obsah alfa kyselin, které dávají pivu onu očkávanou hořkost. Podle výsledků rozborů je pak stanovena cena, kterou zemědělec za vypěstovaný chmel dostane.

Dobrou zprávou pro pivaře je, že české chmelařství má své nejhorší časy konečně za sebou. Zemědělci konečně začali chmelnice obnovovat, dostávají na ně i příspěvky z EU. Pomáhá jim cena chmele, která se hodně zvedla v posledních letech. Investuje se proto i do nového vybavení, například traktorů. Po více jak 20 letech zemědělci na mé farmě koupili nový traktor určený na chmel.

Chmelnice vydrží asi tak maximálně 30 let, pak je nutné ji rekonstruovat. Dřevěné kůly, tedy nosná konstrukce, časem podléhají sešlosti věkem, traktory při sklizni občas do nějakého narazí a zlomí ho. Dráty na vrchu se postupně prověsí a rezavějí. Samotné chmelové rostliny - trvalky - po jisté době vymírají a je třeba je dosazovat novými. Na tyto nutné věci v minulosti nebyly peníze, dnes už chvála bohu jsou.

Kolem chmele je spousta práce po celý rok. Jeho produkce je hodně náročná na peníze a pokud se pak sklizeň nepovede, je to katastrofa. Letos to naštěstí nebyl ten případ. Stává se i to, že nějaká silná bouře celou chmelnici zboří a to je pak teprve nadělení...

Kvalitu chmele ovlivňují i takové věci, jako je počasí při sklizni. Ideální je vlhko a chladno. Při teplém a suchém počasí se totiž začínají šišky rozevírat a chmelový prášek z nich vypadá. Zvláště pak na česačce. Ta hrubým způsobem šišky doslova oškube od stonků. Při teplu a suchu se hodně cenného lupulinu rozpráší kolem. Naopak jakmile zaprší, chmelová šiška se zavře a prášek zůstane poctivě uvnitř. Jednou se zkoušelo chmel před navěšením do česačky kropit vodou. Tím bylo sice dosaženo lepších výnosů, ale česačky pak byly plné vody a rychle se ničily, proto se od experimentu upustilo.

Podle slov obsluhy česaček skončí asi 20 % úrody v odpadu. Je to dost smutné, ale bohužel nikdo nevymyslel lepší způsob, jak chmel rychle, levně a efektivně sklidit. Zároveň naopak mezi šiškami v pytlech skončí i nějaké listy a kusy stonků, které tam nemají co dělat. Česačka neumí třídit dokonale. Tyto takzvané příměsy snižují kvalitu chmele.

Další prohřešek, který se dělá naprosto běžně, je ponechávání neočesaného chmele delší dobu po ustřižení chmelového štoku. Jakmile mechanické nůžky u traktoru štok uříznou, začně okamžitě vadnout. Podle teorie, která se učí na zemědělských školách, se chmel nesmí nechat vadnout přes noc. Jenže navážení chmele na česačky na naší farmě trvalo denně až do 19:00, obsluha česaček pracovala do 20:00 Za hodinu se nestihl všechen dovezený chmel zpracovat, tudíž se nechal ležel přes noc na zemi a očesal se až druhý den ráno. Chmel vadne a může i zahnívat. Správně by se měl všechen stržený chmel očesat ještě téhož dne.

Stačí, aby brigádník navěsil do česačky štok s nahnědlým (nahnilým) chmelem a kvalita várky jde prudce dolů. Takhle vznikají rozdílně kvalitní suroviny a pivovary pak mohou nakupovat různou kvalitu za různé ceny. Kdo šetří na surovinách, nebude mít ani pivo z nejlepších.

Očesané šišky pak okamžitě míří na sušárnu, kde se několik hodin chmel vystavuje teplotám přes 50 stupňů. Dříve se sušilo samovolnou cestou, chmel se prostě nechal v patrech na podlaze a čekalo se třeba až do Vánoc. Dnes už to nejde, komodita se musí rychle prodat. Po pár hodinách žáru jsou usušené chmelové šišky lisovány do padesátikilových pytlů a v nich dopravovány do Žatce, tam jsou chmelové sklady.

Odsud už nakupují surovinu pivovary, někdy jako rozemletý a poté granulovaný chmel, někteří výrobci si dodnes potrpí na nákupu chmele hlávkového, tedy ve své přírodní formě. Pivo jakožto konečný produkt je neodmyslitelným průvodcem brigádníků na chmelu. Večery po práci snad ani nejde trávit jinak, než u orosené sklenky.

Letos se naším útočištěm staly stoly a lavičky a okénko jako bufet, tedy žádná regulérní hospoda. Místní paní nám točila desítku Bernarda a v lahvi prodávala nealko stejného pivovaru a jako bonus Gambrinus. Na mé přání mi začala vozit jen pro mou konzumaci lahvového Bakaláře 12 z Rakovníka. Zpočátku jsem byl sám a tak trochu za blázna, který ho pil. Kolegům ze severní Moravy, kteří drtivě převažovali, se zdál příliš sladký (to ten náš Radek, to je teprv pivo!) Ale ke konci sklizně si k Bakaláři našli cestu i další brigádníci a nakonec si skoro všichni vezli domů na Ostravsko nějaké ty lahve místního piva jako suvenýr. Už i v Ostravě tak díky mě znají Bakaláře. Měl jsem z toho náležitou radost.

Dělali jsme, co jsme mohli, aby byla úroda chmele co nejlepší. Je krásné vidět, jak se všichni snaží ke chmelu chovat ohleduplně i ve chvílích, kdy je nikdo nekontroluje. Brigádníkům by mohlo být jedno, jaká bude úroda, přesto jsem se za celou dobu nesetkal s nikým, kdo by chmel nějak poškozoval, nebo třeba mávl rukou nad štokem ležícím na poli. Bylo vidět, že všichni přítomní mají pivo rádi a svou práci cítí i jako poslání, proto ji chtějí dělat co nejlépe.

Snad to bude po celý příští rok na tom pivu znát. I když ten námi načesaných chmel nejspíš skončí někde v Japonsku. Ale i tak... na zdraví, vážení kolegové pivaři!