Podobně jako loni jsem se rozhodl strávit letošní dovolenou na kole objížděním pivovarů. Letos se zvolila trasa Jihlava – Humpolec – Kácov – Havlíčkův Brod – Chotěboř – Hlinsko – Polička – Svitavy – Černá Hora – Sentice – Brno. Výlet jsem neoficiálně zahájil již 30. srpna, kdy jsem si večer zašel do Malostránského pivovaru ve Velkém Meziříčí na pár pivek. Zrovna byl na čepu 14° American Pale Ale a jednoduše jsem neodolal. Vůně malin a lesních jahod, navíc velice pitelné.

Druhý den jsem měl po posledních přípravách a dobrém obědě sraz s kolegou. Ve 13 hodin jsme vyrazili, první část cesty byla stejná jako loni. Pouze cíl se nepatrně lišil, minule to byl Ježek , dnes Radniční minipivovar . Kamarád však o jeho existenci neměl vůbec ponětí, takže to pro něho bylo příjemné překvapení. Tento nový podnik navštěvuju docela často, protože na konci týdne cestou z práce přestupuju v Jihlavě a jednoduše jedu domů až posledním autobusem. Zaparkovali jsme tedy kola na náměstí a usedáme na zahrádce, světlý 12° ležák Ignác a polotmavý 13° ležák Zikmund si po prvních 40 km zasloužíme.

Ještě na chvíli sestoupíme dolů do minipivovaru a pak odjíždíme přes Hybrálec a Větrný Jeníkov do Humpolce . V humpoleckém pivovaru vařím už tři roky, takže kamarád dostává spoustu informací a dostane se i tam, kam se normální smrtelník při běžné prohlídce nepodívá. Po exkurzi ještě jdeme na pár piv a večeři do jedné zdejší restaurace.

Další den po snídani časně ráno vyrážíme na severozápad podle dálnice, přejíždíme dvakrát přehradu Želivka, poprvé po dvoupatrovém vojslavickém mostě, podruhé po mostě u Bernartic. Cestou se zastavíme ještě ve Zruči nad Sázavou na místním hezkém neogotickém zámku s hezkou gotickou zříceninou hradu. Odtud je to do Kácova kousek, po příjezdu si dáváme oběd v pivovarské hospodě. Kácovský pivovar jsem navštívil v roce 2006 ještě jako student, od té doby se ale mnoho změnilo. Asi tou nejpříjemnější změnou je skutečnost, že se sládkem stal můj spolužák Pepík z vysoké školy. Exkurze tedy nebude jak doufám problém a vytáčím číslo. Nemýlím se… Pivovar prolezeme od sladové půdy, přes laboratoř až po sklepy. Dnešní varnu původem ze Švýcarska tvoří vystěračko-rmuťáko-mladinová pánev a scezovací káď, v té staré, která je nyní v minipivovaru Tambor, se vystíralo do kádě. Nová varna je samozřejmě mnohem větší :), stejně tak i spilka. Zůstalo jen pár kádí, které se dnes používají na kvasnice, a velká dřevěná spílací káď, nyní zevnitř potažená nerezí :). Sklep se přestěhoval a rozdělil na dvě části, novinkou je samozřejmě i nedávno spuštěná plnicí linka na lahváče a vším, co k ní patří. Po prohlídce odcházíme zpět do pivovarské hospody, kde vzpomínáme na studentské časy. Tento den však na spilce a v hospodě natáčí televize se Šůsou a Tesaříkem z Yo Yo Bandu pořad „Česko s pěnou“ a občas nás napomenou, že vzpomínáme příliš hlasitě. Tyto filmaře jsem už jednou potkal, bylo to u nás na varně. Natáčeli si mě, jak odpichuju várku v mladince, takže jsu pivovarská filmová hvězda. Pijeme 10° a 12° kvasnicovou až do zavíračky a v noci zakempíme přímo pod pivovarem na břehu Sázavy.

Ráno se nám nechce jet stejnou cestou zpět a tak volíme vlak, vystupujeme na konečné, v Ledči nad Sázavou. Odtud jedeme po okreskách do Havlíčkova Brodu, mimo jiné i přes Veselý Žďár, který je navěky zvěčněn v outru písně Kino Zdar od Tří Sester díky Přemkovi Podlahovi a místní občance Emilii Bezouškové. (Doručuju na kolena kalhot našít kapsy a vkládat do nich molitan, práce na kolenou se pak mnohem usnadní…) V Brodě si po krátkém hledání pivovaru dáváme oběd a nějaké pivo v pivovarském hostinci Rebel. Konkrétně 10°, 11° světlou a 12° tmavou. V pivovaru bohužel nikoho neznám a nikdo není objednán, takže by prohlídka vyšla na 250 korun na každého. Udělám si tedy aspoň pár fotek přes závoru na vrátnici a kamarád si kupuje nový cyklodres Rebel, který si hned obléká. Konečně už mi nezávidí ten můj humpolecký :).

Další plánovanou zastávkou je Chotěboř , ale ještě před ní bychom rádi osvěžili svoje těla tentokrát zvenku v nějakém rybníku. Rybník Cihlář na kraji města u výpadovky se však bagruje, takže volíme Svinský rybník před Chotěboří, i když je obklíčen stádem krav za elektrickým ohradníkem. Jeden elektrický šok do zad docela jde, když jsme ten ohradník díky kravám přelézali cestou tam a zpět celkem šestkrát… V chotěbořském pivovaru opět žádná exkurze, protože je pátek odpoledne. I zde jsem již jednou byl, při slavnostním otevření. Za tu dobu zde přibyla taky linka na lahváče. Ptáme se mladé dívčiny z prodejny, kterou hospodu by nám doporučila. Odpověď: Chotěboř se točí skoro všude. No, slečna evidentně pivo moc často nepije… Na náměstí tedy volíme hospodu se zahrádkou, která se nazývá Bene Non Stop Herna, ten název nás měl trknout, že sem nemáme lézt. Světlá 12° i 10° pořádně zprasené, je to prostě non-stop, na sanitaci není čas. K večerním buřtům s petkou Kozla si ještě kupuju Chotěboř Polo, kterou jsem ještě nepil. Večer u ohýnka kamarád po ochutnání konečně uznává, že Chotěboř je opravdu dobré pivo.

Ráno míříme přes Trhovou Kamenici a Rváčov za Rychtářem do Hlinska . Je sobota, prohlídka teda nebude. V prodejně mají ale velmi hezký cyklodres, po kterém oba dva zatoužíme, ale nakonec odjedeme bez něj do restaurace Rychtářka na náměstí, která je nám doporučena paní z prodejny. Zde si dáváme světlé ležáky 10°, 11° a 13°, která zbyla z nedávných pivních slavností, a pozorujeme svatebčany před radnicí. 13° mi teda chutnala asi nejvíc.

Následuje Polička , zde rovněž vytáčím číslo. Mladší spolužák za nedlouho přijíždí na kole a prohlídka může začít. Budova pivovaru pochází z druhé poloviny 19. století a má velice nevzhlednou přístavbu varny ve stylu socialistického realismu. Venku mě velice zaujaly jakési sprchové chladiče umístěné na střeše, jak jsem se dozvěděl, jde o chlazení ke kompresorům. Zdejší dvounádobová varna pomaličku začíná s automatizací, betonové kádě se budou bourat a nahrazovat nerezovými a tanky se už za nerezové začaly vyměňovat. 50% sladu pochází z „naší“ rajhradské humnové sladovny a při chmelovaru se nepoužívá extrakt, ale pouze granule. Ve sklepě ochutnáváme z tanků 12° Záviše a tmavou 13° Elišku. Elišku jsem ještě neměl, takže to bylo pro mě příjemné překvapení, 12° filtrovaný Záviš je perfektní, ale nefiltrák je super-perfektní. Na náměstí si v hotelu Pivovar k obědu dáváme tmavou 10°, světlou 11° Otakara a jedno řezané.

Další zastávka nám dá pořádně zabrat, půjde totiž o punkový koncert v Květné, kde má mít můj kamarád cyklopankáč bude hrát na bicí. Vymetám sice metalové koncerty, ale jeho kapelu si vždy rád poslechnu. Na čepu samozřejmě Otakárek za 17 korun, takže mazec. Poslední kapely si nepamatuju a probudil jsem se asi v 10 ve spacáku na pódiu… S malou kočkou odjíždíme do nového Pivovárku Na Kopečku ve Svitavách. Výborný guláš jsem zapil světlou 12°, polotmavou 11° a jedním kafem, asi se sem ještě někdy vrátím, tentokrát v lepším stavu. Ze Svitav vyrážíme na jih, po krátkém doplňujícím spánku kdesi u lesa v Baníně a osvěžení v přehradě u Křetína, zakempujeme kousek za Kunštátem. Večeři zapíjím petkou Starobrna 11°, je to ještě větší humáč než točené.

Ráno odjíždíme přes Lysice do Černé Hory , máme radost, protože nám na vrátnici sdělili, že exkurze bude pravděpodobně za hodinu a můžeme se k ní připojit. Zatím jsem zašel do obchodu na snídaní a udělal jsem pár fotek. Bohužel, nakonec se prohlídky nekonaly, a tak odcházíme do Centra Sladovna a ochutnáváme 12° pšeničného Velena, 12° tmavého Granáta, 12° světlého Kamelota a 11° nefiltrovaného Pátera. V pivovarské prodejně si ještě zakoupíme Pivovarský rum, který se vyrábí z lihu získaného při výrobě nealka pomocí vakuové destilace. Následuje cesta přes Unín a Drásov do čebínské hospody Čebínka na guláš, na čepu je ovšem pouze G, takže si dáváme žlutou limonádu. Do Sentic je to však už jenom kousek. V minipivovárku v č. 13 se prohlídky nekonají, je nám však doporučena hospoda v č. 59 s točeným sentickým pivem. Restaurace však má bohužel dnes zavřeno. Nezbývá nám tedy nic jiného, než si koupit jednu petku. Sentické pivo mi vždy chutnalo, občas si ho kupuju ve Velké Biteši na náměstí v cukrárně, a chutná mi i tentokrát. Po petce odjíždíme kolem přehrady do Brna, v plánu byl sice ještě Žebětín , ale díky dešti snad spolu s ostatními brněnskými minipivovary někdy příště.

Výlet jsem opět symbolicky zakončil v hotelu Jelinkova vila ve Velkém Meziříčí u piva Harrach. K nedávno ochutnanému American Pale Ale jsem ještě přidal chutný Vídeňský ležák. Na příští ročník už mám trasu naplánovanou, bude na ní něco přes dvacítku moravských a slezských pivovarů. Tak tedy, DEJ BŮH ŠTĚSTÍ!

Zvětšit obrázek

úryvek z finského národního eposu Kalevala (20: 139 – 424). Hrdinky řeší problém se zakvášením, nakonec se všichni zpijí mladým neuleželým pivem :)

Z ječmene je piva původ,

z chmele původ malvazíru,

ač ne bez přispění vody,

ač ne bez žárného ohně.

Chmelíček, syn Remunenův,

maličký byl v zemi vsazen,

pohozen jak zmije lítá,

vržen jak had závistivý

u cisterny Kalevovy,

na pomezí pole Osma;

vzešla útlá bylinečka,

vyhnal proutek zeleňoučký,

vyšvihl se přímo navrch.

Byl kmet štestí, jenžto ječmen

po Osmově rozsil poli,

ječmen vzešel velmi krásně,

vydařil se velmi dobře

na rovině plodné Osma,

u cisterny Kalevovce.

Malá chvilka uplynula,

Chmelíček děl svrchu stromu,

Ječmínek se ozval z pole,

od cisterny Kalevovy:

„Kdypak my se sjednotíme,

Druh se druhu přidružíme?

Jednomu se smutně žije,

dvěma a třem příjemněji.“

Osmotar, jež pivo vařit,

Kapo, jež kvas dělat umí,

vzala zrní ječmenného,

šest zrnatých zrnek ječných

a hlaviček chmele sedm,

v kotel vody osm džberů

dala, k ohni přistavila,

zapařila, zavařila,

pivo ječné uvařila,

v nové kádě natočila,

ve březové přetočila;

stalo se v den dlouhý letní

na parnaté ostrožině,

na ostrůvku vlahokyprém.

Pivo sic se podařilo,

bylo, ale nekvasilo;

přemýšlela, rozmýšlela,

slovo děla, pověděla:

„Copak bych já ještě snesla,

po čem bych se poohledla,

aby pivo zakvasilo,

kvasnou pěnu vyhodilo?“

Krasavice Kalevatar,

panna s prsty dovednými,

obratná jak na obrátku,

rychlonohá, potočitá,

vrtěla se po nájizbí,

šukala a poklízela,

v oba kotly nahlížela,

míchala a přidávala,

zřela třísku na podlaze,

sehnula se, třísku zdvihla.

Prohlížela, obracela:

„Copak by asi z ní se stalo

v útlých rukou Osmotary,

v špičkách prstů dobré panny,

kdybych donesla jí dračku,

štěpinu jí dala v ruce?“

Donesla jí Osmotaře,

podala jí v útlé prsty,

Kapo třísku vzala v dlaně,

šeptajíac ji v rukou mnula,

na obou ji mnula stehnech,

vznikla bílá veveřice.

Veveřici vystvořila,

pobídla ji, poručila:

„Veveřičko, zlato hory,

hory kvítko, země plese,

běž mi tam, kam tobě kážu,

kam ti kážu, přikazuji:

do Metsoly přívětivé,

do lahodné Tapioly,

na zelené vyskoč stromy,

vymršti se na vrcholy,

by tě orel neuchvátil,

vzdušný pták tě nepolapil;

urvi šišku se smrčiny,

naber lehkých semen jedle,

přines v ruce Osmotary,

aby pivo uvařila!“

Veveřice poskočila,

pyšným chvostem zatočila;

během běží cestou dlouhou,

spěchem spěchá drahou dálnou,

chvátá hvozdem křížem krážem,

lesem jedním, druhým, třetím,

do Metsoly přívětivé,

do lahodné Tapioly.

Viděla tři lesní smrky,

zřela čtyry štíhlé jedle,

na smrku se skokem octla,

na jedli se vymrštila,

aniž orel uchvátil ji,

aniž pták ji vzdušný lapil.

Smrkových šut nalámala,

mladých jedlí ratolístek,

skryla si je mezi drápky,

uschovala v měkké tlapky,

donesla je Osmotaře,

podala je dobré panně.

Do piva jich Kapo dala,

Osmotara do řediny,

aniž pivo zakvasilo,

mladinka se nepozdvihla.

Osmotar, jež pivo vařit,

Kapo, kež kvas dělat umí,

bez přestání přemýšlela:

„Čeho ještě, čeho třeba,

aby pivo zakvasilo,

mladinka se zapěnila?“

Krasavice Kalevatar,

panna s prsty dovednými,

obratná jak na obrátku,

rychlonohá, potočitá,

vrtěla se po nájizbí,

šukala a poklízela,

v oba kotly nahlížela,

míchala a přidávala,

zřela třísku na podlaze,

sehnula se, třísku zdvihla.

Prohlížela, obracela:

„Co by asi z ní se stalo

v útlých rukou Osmotary,

v špičkách prstů dobré panny,

kdybych donesla jí dřízhu,

kdybych louč jí dala v ruce?“

Donesla ji Osmotaře,

podala jí v útlé prsty,

Kapo třísku vzala v dlaně,

šeptajíc ji v  ukou mnula,

na obou ji mnula stehnech,

vznikla kuna zlatoprsá.

Osmotar ji poučila,

sirotkovi poručila:

„Kuno, milý ptáčku zlatý,

s krásnou srstí dukátovou,

běž mi tam, kam tobě kážu,

kam ti kážu, přikazuji:

v skalné doupě medvědovo,

ve dvůr lesní medožrouta,

kde medvědy ubíjejí,

krušně žijou medožrouti;

slin medvědích naber v dlaně,

pěny kanoucí jim z tlamy,

přines, podej Osmotaře,

aby pivo uvařila.“

Do běhu se kuna dala,

zlatoprsá palovala,

během běží cestou dlouhou,

spěchem spěchá drahou dálnou,

přes řeku i podél řeky,

potřetí zas příkem řeky

v skalné doupě medvědovo,

v slujné lože brtníkovo,

kde lov loví na medvědy,

kde žít krušno medožroutům,

na železné tvrdé skále,

v hoře tvrdé ocelové.

Nachytla pěny z tlamy,

sliny ze strašného jícna,

do dlaní jí nachytala,

rukama jí nastírala,

donesla ji Osmotaře,

podala ji dobré panně.

Do piva ji Kapo dala,

do řediny Osmotara,

aniž pivo zakvasilo,

pozdvihl se nápoj mužů.

Osmotar, jež pivo vařit,

Kapo, jež kvas dělat umí,

bez přestání přemýšlela:

„Čeho ještě, čeho třeba,

aby pivo zakvasilo,

kvasnou pěnu vyhodilo?“

Krasavice Kalevatar,

panna s prsty dovednými,

obratná jak na obrátku,

rychlonohá, potočitá,

vrtěla se po nájizbí,

šukala a poklízela,

v oba kotly nahlížela,

míchala a přidávala,

zřela lusku na podlaze,

sehnula se, lusku zdvihla.

Prohlížela, obracela:

„Co by asi z ní se stalo

v útlých rukou Osmotary,

v špičkách prstů dobré panny,

kdybych lusku donesla jí,

dobré panně podala ji?“

Donesla ji Osmotaře,

podala jí v útlé prsty,

Kapo lusku vzala v dlaně,

šeptajíc ji v rukou mnula,

na obou ji mnula stehnech

a aj, včelka z ní se stala!

Včelce panna poradila,

kam má letět, poučila:

„Včeličko, ó ptáčku hbitý,

králi vonných květů lučních,

leť mi tam, kam tobě kážu,

kam ti kážu, přikazuji:

na ostrov leť pokosený,

v širém moři položený,

panna je tam dřímající,

rozpjal se jí pásek z mědi,

dokola je kvítí medné,

plno je ho v klíně panny;

naber medu na křidélka,

naber sterdi do pláštíka

ze hlaviček pestrých bylin,

květin zlatých pohárečků,

dones medu Osmotaře,

vlož jej v ruce dobré panně.“

Včelička již, ptáček rychlý,

odletěla, odkvapila;

nejprv letí cestou dlouhou,

potom letí pěšinkami,

letí mořem křížem krážem,

mořem prvním, druhým, třetím,

na ostrůvek pokosený,

v širém moři položený,

pannu vidí, ana dřímá,

cínoprsá odpočívá

na lučině bezejmenné,

pokraj pole medového,

pestrým kvítím přioděna,

s pásem ze stříbrných květů.

Křidélka v med omočila,

pérečka v sok potopila

ve hlavičkách bylin zlatých,

donesla ho Osmotaře,

podala ho dobré panně.

Osmotara do řediny,

do piva ho Kapo dala,

a aj, pivo zakvasilo,

mladinka se vzhůru zdvihla

ve dřevěnné kádi nové,

v štoudvi z dřeva březového,

vzedmula se po sám okraj,

pěnila se šumíc, kypíc,

divže na zem nevyběhla,

po zemi se nerozběhla.

Malá chvilka uplynula,

kratinká jen pominula,

bohatýři napili se;

nachmelil se Leminkäinen,

přebral Ahti, přebrak Kauko,

příliš sobě čtverák přihnul

piva panny Osmotary,

kvasu dobré Kalevovny.

Osmotar, jež pivo vařit,

Kapo, jež kvas dělat umí,

ozvala se, promluvila:

„Ach mně běda, že jsem pivo

tuze špatné vystavila,

nepořádně postavila,

divže z kádi nevyběhlo,

po zemi se nerozběhlo!“

Ze stromu pták zapěl čermák,

hvizd se ozval ptáka drozda:

„Není pivo, není špatné,

pivíčko je dobré pití,

v sudy-li je natočeno,

do pivnice naloženo

ve dubových sudech pevných,

za obručí za měděnou.“

Taký počátek byl piva,

původ kvasu kalevského,

odtud jeho dobré jmeno,

odtud jeho pověst slavná,

neboť bylo pití dobré,

dobrý nápoj řádným lidem,

ženy k smíchu ponoukalo,

mužů mysl zbodřovalo,

spravedlivé radovalo,

blázny smyslů zbavovalo.

Rozhodl jsem se s vámi podělit o zažitky ze svého letošního výletu.

Loni dostal kamarád nápad, že bychom mohli udělat zase nějakou túru. Naposledy to byl pěší výlet přes Žďárské vrchy, letos to měl být cyklistický výlet po českých a moravských pivovarech.

Přípravy začaly již na začátku roku, koupí nového kola z řady loňských modelů. Následovala volba trasy podle pivní mapy a obvolávání pivovarů, ve kterých bychom chtěli mít exkurzi (což byly samozřejmě všechny). Dva lidi jsou ale pro většinu malá skupinka, takže jsme se mohli akorát připojit k nějaké větší skupince :-( .

Vybrali jsme tuto trasu: Jihlava – Horní Dubenky – Třeboň – České Budějovice – Protivín – Strakonice – Plzeň – Žatec – Mutějovice – Krušovice – Rakovník. Odjezd byl zvolen v sobotu 19. června v 8:00 od koupaliště ve Velkém Meziříčí. Cestou do Jihlavy po okreskách nás doprovázel kamarádův otec a jeden jeho známý, v Jihlavě zrovna končily slavnosti, takže jsme měli domluvenou prohlídku v 10:30.

Jihlavského Ježka jsem poprvé navštívil na gymnáziu, ale pro kamaráda to byla první návštěva (tehdy tu školní exkurzi do Jihlavy zaspal...). Varna je nerezová, netypicky umístěná do tří úrovní, vystěračka a scezovačka jsou nahoře a mladinka je o něco výše než rmuťák. Novou informací pro mě bylo, že se pod rmuťákem topí plynem a pod mladinkou párou, vždycky jsem si myslel, že pára vede do obou nádob. Doba, kdy pivovar vlastnil rakouský Zwettler, byla ve zanmění změn ve sklepě. Kádě a ležácké tanky byly nahrazeny CKT, Ježek jich má 21 (3 znich jsou vidět z hlavní silnice, zbylých 18 je pod střechou).

Kvašení je jednofázové, po odstřelu kvasnic následuje ležení v tom samém tanku. Vzhledem k tomu, že pivovar si nedávno prošel krizí, má nyní relativně malý výstav a díky tomu si pivo může ve sklepě opravdu poležet, a to i v období letní chlastací sezóny. Ochutnal jsem 11° a 18° a mňami... V pivovarské restauraci následoval oběd a dvě jedenáctky, rozloučení s naším doprovodem a odjezd směrem za pivem z Horních Dubenek.

Píšu schválně za pivem a nikoliv do pivovaru, protože zrovna v ten den odjel majitel do Plzně. Jako náhradu nám navrhl návštěvu restaurace U Zemanů v Popelíně na Moravě, který je od Horních Dubenek vzdálený pouze 13 km. Restaurace se nachází na křižovatce silnice z Počátek (Žirovnice) a hlavní silnice č. 134, pivo z Horních Dubenek je na čepu vždy o víkendech každý lichý týden. Pan výčepní byl dokonce tak ochotný, že nám nabídl přespání v sále, což jsme s radostí uvítali a mohli jsme si dát 6 Javořických za 23 korun.

Další den jsme odpočatí vyrazili přes Jindřichův Hradec a Stráž nad Nežárkou do Třeboně. Po chvilce bloudění jsme nalezli pivovar, bohužel zde dnes žádná exkurze nebyla a tak nám nezbývalo než navštívit nějakou blízkou restauraci. Nakonec zvítězila pivovarská restaurace, po pár pivech a chvíli odpočinku jsme pokračovali v cestě směrem do Českých Budějovic. Večer jsme to zapíchli u Budvaru v hospodě na Hlincové Hoře, pak v lese pod vesnicí u opékání špekáčků + pivo v PET.

V noci a zrána trošku pršelo, což nám nevadilo, protože jsme spali pod celtou, ale ráno jsme museli vyjet v nepohodlných pláštěnkách. Jako první jsem se rozhodli pro návštěvu Samsona, opět žádná prohlídka, ptáme se tedy na pivovarskou prodejnu a na nejbližší hospodu s jejich pivem. Hospoda je však daleko a je zavřená, takže vyhrává pivovarská prodejna, tam se ale dozvídáme, že si musíme koupit minimálně 20 kusů(!), což svědčí o nezájmu pivovaru o návštěvníky. Jedno pivo si nakonec kupujeme v blízké Jednotě. Skupina, ke které jsme se měli připojit v Budvaru, bohužel nedorazila, a tak jsme byli ochuzeni o další návštěvu. Dáváme si jejich pivko o odjíždíme do Protivína.

Pár kilometrů před Protivínem jsme mohli jet klidně podle čichu, vzduchem se totiž nesla ona krásná vůně vařené mladiny... Po dobrém obědě a místním pivu míříme do pivovaru, zase nic, s exkurzemi to dneska vypadá špatně. Navštívíme tedy alespoň pivovarskou restauraci a šlapem opět do pedálů. Cestou do Strakonic navštívíme nedaleko Sudoměře místo slavné husitské bitvy s velkým Žižkovým monumentem, čeká nás však ještě pár kilometrů a tak vyrážíme.

Ve Strakonicích jsme zamířili do vodáckého kempu schánět nějakou chatku, ale nikde nikdo. Nezbývá nám tedy nic jiného než vyrazit do víru tohoto města. Jako na první vhodné místo jsme narazili na letní hospůdku Na Zavadilce. Strakonického Dudáka jsem doposud ještě nepil, a proto jsem se na něho opravdu hodně těšil. Mají tady docela pěkný sortiment, bohužel však dneska to s návštěvností nevypadá moc dobře, a tak se brzo zavírá. Stihl jsem si dát 10° Švandu, 13° Klostermanna a 12° Otavský zlatý, obsluha nám však doporučila hospodu U Papeže, kde jsme si mohli dát i zbytek sortimentu a ještě pár kousků navíc. Nakonec jsme se vrátili zpět do kempu, chatku jsme tam sice nenašli, ale zato tam bylo docela hezké pódium z nějaké nedávné akce ;-) . Ráno to opět zkoušíme s návštěvou v pivovaru, ale museli bychom čekat až do 11. hodiny. Cestu do Plzně volíme po železnici, nemile mě překvapil však nepřehledný systém s odbavováním jízdních kol.

V hlavním městě piva jsme si jako první zastávku zvolili pivovar U Rytíře Lochoty v Lochotíně, nedávno před tím jsem tam byl na Metalfestu, a tak jsem cestu docela znal. Sládek dneska však očekává nějaké úředníky, exkurze tedy nepřipadá v úvahu. Dáváme si jednu 11° a sjíždíme zpět do centra. V pivovaru Groll však mají zrovna výpadek proudu, netočí proto pivo, nabídli nám sice lahvové pivo, ale to byl Prazdroj a kvůli němu sem nejedeme. Proud by měl fungovat opět po obědě, tak slibujeme, že se ještě vrátíme. Míříme do nedalekého hotelu Gondola na světlého a tmavého Purkmistra a něco k snědku.

Na dalším místě našeho rozvrhu figuruje kolos Pilsner Urquell, už jsem ho sice jednou navštívil, ale proč ne znova. Tady s exkurzí nejsou problémy, i když jsme jenom dva. Před prohlídkou si dáváme jednu Plzeň na Spilce. Oproti minulé návštěve jsem tentokrát navštívil i starou varnu Prazdroje, která je tedy mnohem hezčí, než ta nová. Pivo z dřevěných vysmolených sudů chutná opět skvěle. Za focení chcou však stovku, minule to bylo zadarmo :-(

Proud v Grollovi už jde, přemísťujeme se tedy zpět. Dávám si světlého a tmavého Lotra za 33 korun, vyšší cena, ale stojí to za to. Máme štěstí, zrovna má nějaká skupina exkurzi. Připojujeme se tedy k ní a vidíme tu nádheru. Měděná dvojnádobová varna umístěná na kachlácích, chadící štok a sprchový chladič, dřevěné kvasné kádě a samozřejmě dřevěné vysmolené ležácké sudy. Všecko je vyrobené na zakázku, nic není z druhé ruky. Něco pro fandu jako jsu já - funkční muzeum. Nerez je jenom na přetlačných tancích.

Po prohlídce míříme do pivovarského muzea, i tady chcou prachy za focení, ale fotíme ilegálně :-). Na Parkánu pak prolejeme hrdlem stříbrňák z Prazdroje. V plánu byla sice ještě Modrá Hvězda, ale ta snad někdy jindy, čas utíká. Odjíždíme posledním vlakem směrem do Podbořan, na trati je sice výluka, ale autobus náhradní dopravy má místo pro kočárky, nyní tedy pro naše kola. Kousek za Podbořanama směrem na Žatec zakempíme, opékání buřtíku a PETka je samozřejmostí.

Ráno po snídani jedeme do Žatce, navštěvujeme chmelařství, ale je po sezóně. Mašiny jsou rozebrané, dostali jsme ale dárkové balíčky žateckého chmele. Míříme tedy do muzea, tady je rekonstrukce. Tak teda zkoušíme pivovar, exkurze ale opět není, ale na vrátnici mají obchůdek – trafiku. Vykalíme 12° a 13° Baronku a jedeme do hospody poblíž nejmenší chmelnice na polévku a pár točených 11°. Do naší příští zastávky, pivovaru v Mutějovicích jedeme krásnou krajinou plnou chmelnic.

Poddžbánské pivo mně chutná, dám si jedno a něco k jídlu. Pak se osmělím a ptát se výčepního na prohlídku, ten nás rád provádí celým pivovárkem. Oproti Grollovi je to rozdíl, tady je všude nerez. Po hezké exkurzi si ještě dáme jedno světlé a jedno tmavé a razíme do nedalekých Krušovic. Přijíždíme na vrátnici a chceme se zeptat na prohlídku. Vrátný je však velmi neochotný, nakonec se od něj dovídáme o blížící se ruské exkurzi, rusky trochu umím a pivovarství rozumím, ale "na to ale nemáte peníze". Odcházíme tedy do Potravin (obchůdek s výčepem), nakoupíme buřtíky a plechovky a lejeme 10°. Na zahrádce sedí štamgasti, často bývalí zaměstnanci, a tak čas hezky utíká. Večer si nacházíme pěkné místečko v lese nad vesnicí a opékáme.

Ráno nás čeká poslední úsek – cesta do Rakovníka. Exkurze zase nevyšla, prý až zítra. No nic, podniková prodejna to jistí. Mají tady speciály Bakalář Amber a Bakalář Double Bock, není to klasický ležák, ale proč ne. Prodejce z tohoto obchodu nám doporujčuje restauraci U Zlatého Hroznu, kde si dáváme oběd a pivo. Začali jsme s desítkou, chutnala ale fakt hrozně – byl to totiž Gambrinus! Další piva už byly místní 12°, ty byly teda podle mě mnohem lepší. Není divu, že nám vlak ujel, čekáme tedy na další a střízlivíme.

Jedeme přes Beroun do Prahy, už si plánujeme program na další rok, letos to bylo něco přes 300 km, příště možná o něco víc. V Praze si čekání na přípoj krátíme kalením PETek v parčíku před hlavním nádražím, na připomínku, že se zde nemůže pít, reagujeme strhnutím etiket. Po jízdě vlakem do Křižanova zbývá posledních deset kilometrů na kole. Hurá i škoda!

Už se těším na příští rok, snad nás bude víc!