Je pozdní večer 3. února, je pozdní večer až řekněme půlnoční běsů kvas, je pozdní večer a mne zve k blogu zážitek dnešní zas. Poprvé a doufám naposled. Jsem povinen se s Vámi podělit se zážitkem pivním, se svědomím, že pliji na kulturu pivní. Omlouvám se. Moc se omlouvám, ale je 20 let a několik měsíců po Sametové revoluci a bohužel nemohu tolerovat to, jak svět kolem nás se stále točí po těch samých pivních kolejích. Výhybky se nemění, my s tím počítáme.

Dnes jsme se sešli s kamarády v restauraci U Kavalíra, ulice Jaselská v Praze. Nic zvláštního, jen tradiční popití dobrého piva v hospůdce, kde nám tuto radost nabízejí. Ano, i zde se můžete setkat na Prahu s něčím celkem výjimečným – dvanáctkou Hubertusem z Kácova. Díky Bohu a mnohým dalším elementálům za to, že velkopivovarům jest odzvoněno. Děkujeme novému majiteli velmi elegantní restaurace za to, že vánoční speciální nabídku rozšířil i na ročník 2011 a vyzýváme tímto případné návštěvníky. Nedejte se. G ani P nejsou tím pravým srovnávacím vzorkem. Dejte si Kácov. Zkuste něco jiného. Zkuste například další ráno bez pachuti v ústech a bolehlavu.

Však dnes bohužel (a doufám, že to již z úst nevypustím) říkám, svět má dost jiných míst, kde k pivu chuti dospějete. Jeďte jen na konečnou tramvaje č. 18. Za pražskou pankráckou věznicí i navštivte hospodu (restaurací se snad nazvat nedá) u Klokočníka. Snad Kácovský pivovar Vám v sivých barvách v mysli nezůstane.

Však U Kavalíra my měli dnes takový čas. Nejdříve jedno, dvě, tři i čtyři piva my dali (1x28,-). Pak jedno rizoto jsem do sebe vpravil (však teřich svůj objemný musím do dvou měsíců stít) a dalších piv jsme pozřeli. Míra, ten kluk náš zlatý, však tentokrát leckdy s námi neseděl. Ni dočas se nedostavil a my museli i půl hodiny na zlatavý mok s nedostatečnou čekat. A když další z kamarádů našich na objednané jídlo 3/4 hodiny musel čekat, i řekli jsme si, že svět se mění a my musíme s ním.

Placení jest zákonem, slušností i nemravným údělem leckdy. I u nás náhle prozření nastalo. Že bramboráčky tak dlouho trvaly a 69 korun stály – nu což. Že hermelín utopený stejných peněz žádá – snad někdo takový se najde. Že rizoto z rýže nevhodné se tvoří – budiž jim odpuštěno.

Však když účet nikdy nespatřiv, nám sečteno každému sedm piv (vše po dvanácti stupních) jest, my bouřiv se proti tomu rozsudku. Šest – možná. Sedm, to jest míra, jež náš organismus žádá jen jednou za desetiletí. Ne však dnes. Však vrchní nekompromisní „mám zde sedm, tak sedm…“ Dobrá. Však diškreci nečekejte. Závěr slovutný z obsluhy se vznesl, jenž vytepati do žuly by se snesl „A samozřejmě klidně si někdy přijďte zas“ nám pověstný hřebíček do rakve zarazil.

Nu což, majitel u kasy stál, vrchní mu sic za živa ráčila vyklepati své pracovní radosti, i my se ohradili. „Jasně, vím. Vy jste měli osm piv, takže…“ Děkujeme. Svět se pro nás zúžil. Restaurace u Kavalíra již do něj nepatří. Po osmi půllitrech v hlavě rachotící, bubnující, na jazyku exhibující dvanáctky z Kácova, bychom nebyli schopni ani vstát ze židle. Světe, div se, my podle pana vrchního byli. I blog k tomu napíši ještě dnes napíši. A Vás všechny vyzývám. Kavalír v Dejvicích zklamal, nepřejte mu svých hrdel. Klokočník Vás zve ku lásce Kácova hlas. Kavalírům byl čas v dobách minulých. Dnes Kavalíři vymřeli. Budiž jim věčná sláva a čest. I Hynku, Vilémovi a Jarmile.

Jan Čech

P.S. Děkuji K.H. Máchovi a uvádím jej pod čarou jako inspiraci textu, jak si žádá dobrý mrav i zákony tohoto kraje. Tudíž: v úryvku byly (velmi) volně použity úryvky ze sbírky básní K. H. Máchy – Máj (1836)