Tím polským pivem, které stojí za to, nemám samozřejmě na mysli nic běžně dostupného v našich obchodech (třeba marketové lahůdky typu Van Pur). Jen bych rád podotknul, že stačí překročit hranici našeho severního souseda, vnímaného jako nepivního, a můžeme se dočkat i velmi milých překvapení.

Měl bych si přiznat, že jsem v objevování polského piva ještě úplně nevybředl z fáze okouzlení pestrostí nabídky v kdejakém obchodě. K této fázi ovšem zákonitě patří vylévání spousty piva do odpadu. Běžné průmyslové ležáky už mám za sebou, „mocne piwo“ už taky přehlížím. Teď jsem si v polských obchodech nějak víc začal všímat piv, která udávají, že jsou z řemeslných pivovarů (a myslím si, že to není mou dosavadní nevšímavostí – nějak se prostě začaly objevovat). Bohužel, je to často mnohem větší utrpení než neutrální průmyslové lagery. Hodně často si říkám – zlatý Żywiec (Heineken), ten se dá aspoň bez problémů vypít. Mimochodem, značka Żywiec má nově v nabídce i APA (American Pale Ale). Bock, märzen, pšenice a starý známý porter tak mají v partě další pivní styl. Nic zdrcujícího, ale chutné a dobře pitelné to je. Loni jsem si od tamního Heinekenu koupil mimořádnou várku IPA, vařeného podle receptu vítěze homebrewářské soutěže. Dovedete si to přestavit u nás? Já ne.

Velmi zajímavým pivním punktem se mi stává Wrocław (dál budu používat českou verzi Vratislav). Obecnou omáčku na úvod tentokrát zahustím jen do jedné věty: Je to fakt moc pěkné město. A teď už k pivu. Loni i letos jsme, vybaveni informacemi z článku od Pivníků (Pivníci, díky za vaši systematickou práci!), navštívili nic moc minipivovar Bierhalle na hlavním náměstí, s pivy přinejlepším průměrnými, ovšem za cenu, jako kdyby po roce 1945 nebyla německá hranice přesunuta tak hodně na východ (9–10 Zł za 0,4 l). Návštěva se nedá odbýt rychlou ochutnávkou u baru, je potřeba se usadit (venku na zahrádce očekávejte příchod nějakých somráků), dlouze čekat na objednání, pak na přinesení, pak na zaplacení… Naše hodnocení je stejné jako loni: jen kvůli tomuhle nemá smysl vážit sem cestu a utrácet peníze – tedy pokud nejde jen o „zářez“.

Dál už je to ale zajímavé. Od loňska přibyl na pivní mapě Vratislavi jeden bod, který se zřejmě stane význačným – samozřejmě za podmínky udržení kvality. Mrkněte na hodnocení na Ratebeer. Pivovar Sta mostů – Browar Stu mostów . Jsem rád, že jsem to našel dřív než Pivníci :-) Když jsem poprvé viděl webovou prezentaci Sta mostů, hned jsem si vzpomněl na Honzu Kočku a začátky varnsdorfského pivovaru. Neříkám, že mají stejný vizuální styl, ale mají velmi podobný přístup. Jak k pivu (nebojí se pivních stylů a hrají si s nimi), tak k vizuálu. Pokud dobře rozumím větě „Misją Browaru Stu Mostów jest oferowanie tego, co sami chcielibyśmy otrzymać – najlepszego piwa, które ma ambicję stać się polskim numerem jeden“ z jejich webu, tak je to vlastně naprosto triviální konstatování něčeho, co by mělo fungovat všude. Tedy nabízet jen to, o co bych měl sám zájem. Pro mě zatím pivní objev roku.

Pivovar najdete ve starém cihlovém průmyslovém areálu. Vystoupíte z tramvaje na zastávce „Varšavský most“, přejdete Odru, na nábřeží se u hospody s Holbou – kdo zlobil, dá si za trest tuplák Šeráka – dáte doleva a hned v další ulici (Jana Długosza) jste tam. Vstoupíte do průmyslového areálu a dáte se po schodech nahoru. Interiér je industriální. Sedí se v patře s výhledem na pivovar a sklad, obsluha je jen na baru. Na čepu osm domácích piv – pils (krásně svěží hořká picí záležitost), american wheat (pšenice krásně nachmelená americkými chmely na vyšších, ale přesto ještě decentních 25 IBU; pije se sama), dunkelweizen, strong witbier, roggenbier (tohle žito se povedlo), stout, pale ale a AIPA (áááách, ten byl!). Pod značkou WRCLW (klasičtější věci) nebo Salamander (odvázanější kousky). 11 Zł za půllitr jsou dobře investované peníze. Lahvové s sebou za 7 Zł. Velmi doporučeníhodný podnik.

Kromě 100 mostów je ve Vratislavi ještě další nový minipivovar – Browar Profesja , založený letos. Nenavštívili jsme, snad příště. Pivka z něj se mi podařilo sehnat v pivotéce Drink Hala (Pivníci, ještě jednou díky). Drink hala je milý obchod, kde by se dalo strávit hodně času. Byl jsem okouzlen jako malé dítě v hračkářství nebo cukrárně, ale šel jsem disciplinovaně po polských pivech z minipivovarů a létajících pivovarů. Jejich nabídka je tam poměrně pestrá a kupodivu, neviděl jsem tam nic v plastu. Asi jim to nepřipadá jako dobrý obal pro špičkové pivo.

Na závěr ještě echt polské pivo – piwo Grodziskie. Díky výletu do Vratislavi jsem zjistil, že se v Grodzisku Wielkopolskim už zase vaří pivo! A piva svébytného polského pivního stylu už jsou tak opět k mání! O co jde? O světlé svrchně kvašené pšeničné pivo vařené z nakuřovaného pšeničného sladu. Pivovar používá speciální kmen svrchních kvasinek, chmelí polskou odrůdou Lubelski. Pivo dokvašuje v lahvi a je tudíž velmi řízné. V nabídce jsou čtyři verze, já ochutnal tři: Skvěle pitelnou osmičku (přesněji pivo s EPM 7,7 %) s obsahem alkoholu 3,1 %. V tom nejlepším smyslu slova konzumní pivo. Ač řiďounké, dokáže nabídnout i zajímavou chuť. Parádní věc na hašení žízně. 13% Bernardyńskie s 6,5 % alkoholu už představuje silnější kalibr. Opět skvěle pitelné. Velmi decentní, žádná chuťová složka se příliš nedere ven, ve výsledku si vychutnáte jemnou pšenici s jemnou nakyslostí, doplněnou jemnou kouřovostí a jemnou hořkostí. Výsledkem je ryzí potěšení. Verze s příchutí červeného rybízu (2,5 % alkoholu) je pro mě jedním z nejzajímavějších a nejpitelnějších ochucených piv, co jsem zatím měl možnost ochutnat. Z grodziského mám mnohem větší radost, než z tamních cizokrajných ejlů, byť třeba výborných.

Kde se to v těch Polácích bere? Spotřeba piva je tam nižší, tamní citlivost na kvalitu ležáku si dovoluji považovat také za nižší. Že by právě to paradoxně otvíralo cestu k progresivnější pivní nabídce? Většině lidí je tam pivo tak nějak jedno (ne že by to u nás bylo o moc jinak), proto je pivovary nemusí nejdřív zaujmout zrovna lagerem nebo pilsem – nejsou do něj nijak dramaticky zapití. Ti, co piwo naopak řeší, neměli jako u nás obzor omezený všudypřítomným vesměs lahodným ležákem. Snad proto si ty odvážnější pivovárky (kterých bude pravděpodobně pořád míň než u nás) můžou dovolit skočit rovnýma nohama do cizokrajného stylu, protože“ ležákovou masu“ z kalkulace rovnou vyloučí. Nevím, je to jen takové moje teoretizování. Kdyžtak mě v diskusi pod článkem patřičně usaďte.